Tato činorodá kumštýřka není našim čtenářům neznámá. Před časem jsme ji navštívili v pražské Tripartit Gallery, kde se spolu s nekorunovaným králem současných českých uměleckých sklářů Jiřím Pačinkem realizuje jako galeristka. Nyní bereme za kliku jejího ateliéru nedaleko Řep, abychom zjistili, co dnes se svým širokým tvůrčím záběrem tato vskutku renesanční malířka a výtvarnice dělá.
Prsty na jedné ruce nám zdaleka nestačí při vypočítávání uměleckých aktivit, v nichž se Veronika Holá realizuje. Talentovaná a pracovitá umělkyně má v malbě několik zásadních okruhů. Děti a sociální tématiku, industriální záležitosti a věnuje se dokonce i interiérovým malbám na zakázku podle svých námětů a vzorů. Následují prkna, která znamenají svět, zaměřená na menší děti, kde nejenom, že maluje kulisy, ale též píše divadelní hry (!). Pracuje také jako designová návrhářka se sklem a pošilhává i po sochařině, kde tvoří v umělém kameni. Dokonce píše povídky. Skoro až dosti na mladou ženu, která je navíc báječnou tanečnicí ohnivého flamenca.
Začalo to „Liduškou"...
„Už ve čtyřech letech jsem byla pevně rozhodnutá, že mým životem bude tvorba. Maminka si ještě myslela, že budu třeba muzikant, ale vždy jsem zažívala největší sebereflexi přes výtvarné umění,“ svěřuje se Veronika Holá (* 5. února 1984).
„Ve zmiňovaných čtyřech letech jsem začala Lidovou školou umění v Rokycanech a výtvarné vzdělání jsem prozatím ukončila magisterským titulem na Karlově univerzitě v oboru Výtvarná výchova pro ZŠ, SŠ a ZUČ. Co se týče mojí tvorby, tak nejvíce se vidím jako malířka. Ale protože cesta výtvarníka je nesnadná, a ovlivněna mnoha faktory, nejvíce těmi finančními a potažmo časovými, tak postupně přičichám i k jiným možnostem tvůrčího vyjádření.“
Tak se dostáváme k Vašemu sklu...
"Prozatím jde o velmi okrajovou část mého snažení, týkající se zejména fusingu a rytí do skla. Nepovažuji se za žádného odborníka v těchto oblastech, postupuji spíše intuitivně při rozvoji svých dovedností. Co se týče sochání, tak nejsem až takový silák, abych si troufla na kámen, v mém případě jde o pórobetonové tvárnice a vlastně návrat ke kořenům. V začátcích mého studia na vysoké škole bylo jedním z úkolů utvořit hlavu způsobem odsekávání či odbroušení hmoty právě z těchto tvárnic. Zadání jsem sice splnila, ale s výsledkem jsem spokojena rozhodně nebyla. Tato hlava se v průběhu let i pádem poničila, až jsem si myslela, že bude vyhozena. Nicméně můj otec s bratrem usoudili, že by to byla škoda a objekt slepili. Nezbylo mi nic jiného, než se smířit s tím, že to na kontejner nevypadá. A rovných deset let po té jsem se vrhla díky zvláštnímu vnitřnímu nutkání na úpravu a dodělání této skulptury. Musím říct, že to tentokrát nebyla povinnost, ale naplnění tvůrčí potřeby, která ve mně už dlouho bublala. Kupodivu jsem se ale i v sochařině našla a po dokončení úprav na původní soše jsem se ihned vrhla do realizace dalšího objektu...“ usmívá se Veronika Holá a žertuje: „Vzhledem k panujícím letošním letním teplotám to je ideální výtvarná aktivita na ven...“
Neměli bychom ale zapomenout na Dětské divadelní studio Prahy 5...
„Jedná se o moji poslední aktuální tvůrčí polohu. Na Smíchově pod záštitou umělecké šéfky Veroniky Pospíšilové společně s kolegyní Zuzanou Hykyšovou připravujeme premiéru pohádky Z 1000 a jedné noci, zpracované na motivy básníka Františka Hrubína, která se odehraje v neděli 13. října 2019 ve Studiu Švandova divadla v Praze. Jedná se o můj první kus, kde se na realizaci podílím od počátku a ve všech sférách. Od dramatizace textu, přes režii a scénografii, vrcholící samotnou realizací kulis a kostýmů. Co se týče nadcházející sezóny, tak už se nám rýsuje nápad na další představení, který začneme postupně zpracovávat, abychom po premiéře mohly rovnou naskočit do dalšího divadelního maratonu. Ale jak víte, herci jsou pověrčiví a z tohoto důvodu nemohu říci, o čem a co to bude...“
Herci a herečky, také si občas zahrajete?
„I když mě od malička označují za „hééérečku“, tak jsem se této cestě nikdy intenzívně nevěnovala. Párkrát jsem sice vystoupila před diváky v různých projektech, ale šlo spíše o takové happeningy. Pravidelně jednou za rok jsem se ale účastnila populárních flamencových představení Estruda Feliz pod vedením Petry Šťastné. V současnosti mi ale na tento náročný tanec moc času nezbývá...“ dodává Veronika Holá.
Je to i tím, že se připravuje na svoji listopadovou autorskou výstavu obrazů v Kutné Hoře?
„Jsem zavázána kutnohorské umělecké agentuře ArcusGallery, která mi prezentaci mých děl v této památce UNESCO nabídla. Moc si toho opravdu vážím. Půjde především o prezentaci maleb a kreseb s industriální tématikou a autoportréty s názvem Moje industriální já. Navic, za krátký čas, vernisáž je již ve čtvrtek 5. září 2019, bude ve městě pod Svatobarborskou katedrálou zahájena skupinová výstava Hory Kutné v umění výtvarném.Té se zúčastním skleněným obrazem s motivem chrámu sv. Barbory.“
Vraťme se však k Vaší výstavě Moje industriální já...
„Jako bych slyšela podotázku: Proč industriální náměty? Musím na to říci, že v poslední době opět vnímá širší veřejnost funkční objekty jen jako cosi, co potřebujeme a co hyzdí krajinu. Nicméně při bližším pohledu lze kupříkladu spatřit monumentalitu chladicích věží, které se nám nad hlavami tyčí jako Titáni z dávných dob. Promyšlené železné konstrukce splétající se do nekonečných změtí železných trámu. Průmyslových objektů bychom se neměli bát, měli bychom se s nimi sžít. Měli bychom se o ně dobře starat, aby nám sloužily co nejdéle a nejlépe, aby nám neubližovaly a my jim přišli na chuť i z hlediska jejich krásy, kterou nejdříve musíme poznat, abychom ji pochopili. Vždyť to jsou katedrály dneška, tak velkolepé a tak komplikované. Snažím se najít krásu tam, kde mnozí vidí jen tuny ohyzdného betonu, zpevněného železnými trámy. Navíc, tyto objekty jsou našim novodobým mementem.“
Industriální náměty doplníte autoportréty. Jak to jde dohromady?
„Všeobecně považuji ženské tělo za ten nejvýmluvnější komunikační prostředek. Umí vyjádřit a sdělit všechno, je stvořeno k dávání života i rozkoše, umí přijímat bolest i radost. Proto ženská tvář a tělo. A samozřejmě nejblíž mám to své, je vždy po ruce. Skrze portréty se vymalovávám ze svých nejhlubších niterných pocitů a myšlenek. Tato dvě témata se mohou jevit nesourodá, ale opak je pravdou, jak jsem přesvědčena. V širším kontextu jde o hledání svého místa na Zemi.“
Závěrem: Jaký je Váš vztah ke Kutné Hoře?
„Samozřejmě, že toto legendární stříbrné město znám z několika výletů i exkurzí. Ale její kouzlo teprve objevuji, dělá mi nesmírné potěšení bloudit historickými uličkami a představovat si zdejší život před několika staletími. Při poslední návštěv jsem objevila i nesmírné kouzlo místního vína, které se zde pěstovalo od vlády císaře Karla VI. Vinice v historickém středu města přímo volají výtvarném zpracování...“
Autor: Ivan Černý
Zdroj snímků: Archív autora
Na další návštěvy ateliérů se můžete s webem Putování za uměním vydat zde nebo na facebooku ArcusGallery