V roce 2017 jsme na jedinečné výstavě Akta Erotika na Václavském náměstí v Praze obdivovali kolekci prací sochaře Jiřího Pošvy, jehož hlavním námětem jsou dámy takříkajíc při těle. Slovo dalo slovo a s redakčním blokem v ruce jsme se tenkrát setkali v jeho ateliéru nad Čertovkou na Malé Straně.
Mistr v té době pracoval na větší zakázce pro jistého klienta, který vlastní odsvěcenou kapli ve Strážné u Herlíkovic v Krkonoších. Pro její výzdobu Jiří Pošva navrhl a vytvořil jedinečnou sérii unikátních reliéfů s biblickými motivy. Té mimořádné práce se zhostil keramik a sochař v jedné osobě Jiří Pošva se svým charakteristickým tvůrčím rukopisem: s až karikující nadsázkou, se smyslem pro symboliku i detail.
„Biblické motivy jsou samy o sobě vděčným materiálem, se kterým se srovnávali stovky umělců napříč dějinami,“ usmívá se Jiří Pošva. „Já jsem si ve své práci dovolil určité zlehčení. Například jsem umístil do fronty čekající na nalodění do Noemovi archy brontosaury, do oblak nad Jonášem pak zase létající balony a Adamovi s Evou asistuje bájná žena Lilith...“
Od té doby uplynulo ve Vltavě dosti vody. A tak jsme se dnes opět setkali, abychom si popovídali o novém majstrštyku, který se v ateliéru poslední měsíce rodí. Samotný námět je zcela výjimečný, natož pak zpracování. Mistr Pošva si totiž zadal úkol veskrze nelehký, k čemuž ho inspirovaly alegorické plastiky neřestí a ctností barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna v Kuksu.
Neřesti a Ctnosti
Jak vás napad ten nápad? Rýmujeme první otázku…
„Kdo zná moje práce tak ví, že se ve své tvorbě zaobírám povětšinou poněkud korpulentními tvary. Důvod jest prostý,“ vysvětluje Jiří Pošva, „neboť pracuji s hmotou. Jak známo z historie, již od pravěku byla preferována postava plnějších tvarů a to od Venuše Věstonické, přes Rubense až třeba k mému velikému vzoru Fernandu Boterovi. No a plným tvarům přálo i baroko, včetně úžasné a bezkonkurenční kolekce Braunových alegorií ve Šporkově Kuksu, které jsou dodnes vynikajícím turistickým magnetem.“
Pošvovým velkým vzorem je kolumbijský malíř a sochař Fernando Botero (* 19. dubna 1932). Charakteristickým znakem jeho díla je figurativní tvorba, proporčně předimenzovaná. Součástí jeho pohledu na svět je ironie a grotesknost. Tak jako on i Jiří Pošva rád ztvárňuje ženy váhové kategorie XXXL.
Dobrý nápad je poloviční úspěch...
„Vše je trochu složitější...“ konstatuje Mistr Pošva. „Především mě zaujala úžasná spolupráce hraběte Šporka, mecenáše díla a tehdy již slavného Matyáše Bernarda Brauna. To, s jakou velkorysostí se mohl sochař pustit do tak rozsáhlého projektu a s jakou lehkostí a elegancí se ho zhostil, mne nepřestává fascinovat. Doslova jsem se do těch plastik zamiloval a přitahovaly mě jako Sirény Odysea. Jezdil jsem na Kuks zas a znovu se skicákem v ruce a opíjel se představou, že si je na Braunovu a Šporkovu počest udělám – ovšemže po svém!“
Jak známo, jedná se o čtyřiadvacet figur ženského pohlaví, které jsou rozděleny na neřestné a cnostné. Zatím co se řada dvanácti figur ctností zachovala kompletní, v neřesti chybí alegorie podvodu, která byla nahrazena nevýraznou sochou novější provenience.
„Figuru Podvod jsem si úplně vymyslel, neboť po ztracené originální plastice byla tato alegorie svého času nahrazena nevýraznou a banální figurou od Bernarda Otty Seelinga, českého sochaře, žijícího v letech 1850 až 1895. V mém pojetí jsem zvolil verzi podvádějící hráčky karet, které přes rameno sekunduje kocour jako symbol rafinovanosti.“
Ve svých postavách Matyáš Braun na rozdíl od Vás spojil symboly antické s křesťanskými a vše zabalil do rozevlátého barokního hávu...
„Ano. Já se však barokních drapérií zbavil, čímž jsem postavy dostal do klidové polohy a mohl se více soustředit na zpracování symboliky. V celé řadě Braunových postav mne zaujaly především jejich atributy, které jsem si v několika případech upravil dle svého. Například pod nohy alegorie Pohostinsví jsem umístil hrabáče kapského, protože nenasytný výraz tohoto tvora by mohl dělat pohostinství přímo reklamu...“
Domníváte se, že řada Vašich figur bude na diváka působit stejně, jako ty původní barokní? Tedy příkladem ponaučení z marnosti či naopak cnosti?
„To nebylo ani mým úmyslem,“ vrtí hlavou Jiří Pošva. “Snažil jsem se, aby moje postavy promlouvaly k současnému divákovi. Naprosto civilně s lehkou nadsázkou. Proto jsem nepoužil žádnou již zmíněnou drapérii a některé atributy záměrně vypustil, změnil či přetvořil. V mnoha případech pracuji s doplňkovými leč důležitými prvky, jako jsou kupříkladu zvířata, velkou roli hrají gesta figur i výrazy tváří – kde má každá postava svou charakteristiku...„
V současné době se práce na celém komplexu figur blíží ke konci. Většina figur již pózovala při fotografování, posledních pět čeká na vypálení. Kde zamýšlíte toto své dílo umístit, či vystavovat?
„Po domluvě s jedním svým klientem, který v současné době rekonstruuje vlastní menší zámeček, bude zřejmě celá kolekce umístěna v tamních prostorách. Velkou radost by mi ale udělala výstava na samotném Kuksu během příštího roku. Jak říkáme my lidé od kumštu, byl by to přece prima fór, nastavit těm původním Braunovým předlohám Pošvovo zrcadlo! Nepochybuji o tom, že by to spoustu milovníků výtvarného umění i turistů zaujalo a zvýšilo tak návštěvnost Šporkova špitálu.“
Kterou figuru máte z celého cyklu nejraději?
„Z Neřestí snad Hněv, to je asi jediná z postav s výraznější expresívní grimasou. Z Cností bych jmenoval Naději. Myslím ale, že každá z těch postav má svůj příběh, nějaké sdělení a těžko si vybrat „tu svou“ favoritku. To se zcela jistě odvíjí od psychiky samotného diváka a pozorovatele, neboť každému člověku každá z figur říká něco jiného… Vše záleží na naturelu konkrétního jedince.“
Loď bláznů
Vraťme se však zpátky od Kuksu do Vašeho ateliéru. Police a regály tíží spousta malých plastik a figurek, zdi keramické reliéfy širokého spektra námětů, včetně těch erotických, jako je třeba odlitek skvostně modelovaných ňader nebo dámského pohlaví...
„Mám tady spoustu věcí, které se časem nahromadily. Některé ani nechci prodat, protože to byly určité milníky v mojí tvorbě, udávající další směr mého tvůrčího vývoje. Člověk ale nikdy nemá říkat slůvko nikdy. Před několika lety jsem kupříkladu vytvořil sousoší Loď bláznů, inspirované tvorbou Hieronyma Bosche. Jedná se o historickou událost, kdy ve středověku soustřeďovali ve velkých městech bláznivé, mrzáky a podobně společnosti nepohodlné lidi na nějakou velkou ztrouchnivělou loď, patřičně vyzdobenou a tu pak pustili třeba po Rýnu. Blázni se radovali a loď se s nimi pomalu potopila. Spolupracoval jsem v té době s jedním uměleckým kovářem, který mi vyrobil některé důležité součásti pro moji Loď bláznů. Byl jsem s tím natolik spokojen, že jsem se rozhodl dílo neprodat. Mezi tím jsem si ale nechal vyrobit plakáty s tímto tématem. Po čase mi v aťasu zazvonil telefon, na druhém konci drátu byla jistá architektka z Athén, že přijede z pověření svého klienta do Prahy a chce něco koupit. Tušení mne nezklamalo. Jistý řecký advokát někde viděl ten můj plakát a jím pověřená architektka do mne tři dni hučela, až jsem řekl ano a Loď bláznů prodal. Z mého přesvědčení mi zbylo v ateliéru prázdné místo a dodnes mi zní v uších jeden z jejích argumentů – však vy si to můžete ještě jednou udělat. To jsem však již nikdy neudělal...“
Figury alegorií mají hodně přes metr. Všude kolem ale vidíme Vaše drobné plastiky…
„Jedním z hlavních důvodů je skutečnost, že současná doba není příliš umění nakloněná. I když si já osobně nemohu o zájem zákazníků stěžovat, přece jen se větší originály až tak dobře neprodávají. Zvolil jsem tedy takový kompromis, že malé komorní plastiky realizuji třeba v padesáti kusových sériích za dostupnou cenu. A také díky tomu mám spoustu sběratelů po celém světě.“
Závěrem: Co říkáte současnému kulturnímu dění?
„Já si jdu svou cestou, současné výtvarné umění kráčí do nikam, takže mne vůbec nezajímá.“
Curriculum vitae Jiřího Pošvy (narozen 1948 v Kraslicích, žije a tvoří v Praze)
„V roce 1969 jsem absolvoval Střední keramickou školu v Bechyni a po začátku v Kutné Hoře jsem se přes družstvo Keramo v Kostelci nad Černými lesy dostal na Pražskou Kampu, kde mělo provozovnu Dílo, což byl podnik Českého Fondu Výtvarného umění. Odtud to už byl krůček ke kariéře volného výtvarníka. Vše urychlil podzim 1989. Vzhledem k tomu, že jsem se volné tvorbě věnoval již mnoho let, a spolu s manželkou akademickou malířkou Barborou Kyškovou jsme měli za sebou již několik větších prací pro architekturu, nečinilo mi to žádné potíže, neb jsem měl jako keramik a sochař vždy vyhrnuté rukávy a chuť do práce. Jak ubíhal čas, začal jsem pracovat téměř výlučně na figurativní tvorbě. Připravil jsem několik výstav doma i v zahraničí, v Evropě i za velkou louží. Nějaký čas jsem též učil keramiku na soukromé škole Orfernika. Kromě malých věcí rád dělám i na větších realizacích pro exteriéry i interiéry a spolu s dalšími kolegy kumštýři sníme o mecenáších umění, kterým byl kupříkladu osvícený František Antonín hrabě Špork, český šlechtic.“
Autor: Ivan Černý
Snímky: Miroslava Feszanicze
Souhrnný popisek k jednotlivým Alegoriím sochaře Jiřího Pošvy: Ztvárnit v pálené hlíně lakomství, smilstvo, hněv, lenost, lstivost, závist, zoufalství, pýchu, obžerství či kupříkladu pomlouvačnost v návaznosti na štědrost, upřímnost, spravedlivost, střídmost, modrost, statečnost, cudnost a v neposlední řadě píli nebo víru není žádná legrace. Vyhmátnout to nejpodstatnější a nejcharakterističtější, neopakovat se v pózách ani v doplňcích – klobouk dolů, maestro...
Na další návštěvy ateliérů se můžete s webem Putování za uměním vydat zde nebo na facebooku ArcusGallery