Tradiční kultura trochu jinak --- Dal jsem si dneska do polívky česnek od Vlastika Ondry z Nivnice. Vím, z které dědiny je, vím ze kterého humna a kdo jej sklidil a nabalil do krásných plátěných sáčků. Chutnal mi o to víc.
Přitom jsem si zas vzpomněl, jak učitel Vlastik pracuje s dětmi v té jeho oblasti, která je pro nás z města kdesi daleko. Vlastik má cit pro dětskou spontaneitu a umí ji současně směrovat ke zřetelnému výsledku. Děcka si třeba ve školním fotokroužku točí svoje vlastní filmy a dokonce s nimi vyhrála i nějakou cenu v zahraničí. Jela za odměnu až do New Yorku! Ale to není to nejdůležitější. Podstatné je ono zesilování vztahu k vlastní síle, k vlastním nápadům a k vlastnímu prožívání. Já něco dělám a prožívám, tedy jsem!
Nemůžu zapomenout na jedno vystoupení před lety v kostele na slovenské Myjavě. Vlastik s dětmi připravil pásmo písní, já už ani nevím, jak se to přesně jmenovalo, ale bylo to jistě něco o lásce a vojně. Dnešní tvář folkloru je hodně pódiová a směřuje k jakémusi více či méně choreograficky poučenému divadlu. Ale Vlastik to úplně takto s dětmi nedělá. Jeho pořady, dá-li se těm pásmům tak říct, jsou jednoduché a založené především na tom, jak děcka sama nasají svou roli, jak jsou přesvědčivá sama ze sebe a jak případně dokážou improvizovat.
No, ale zpět na Myjavu: Ani po těch mnoha letech mi nejde z hlavy jedna scéna, která měla znázorňovat vojenskou službu a válku. Možná si ji ani nepamatuju přesně, ale toto vidím pořád svým vnitřním zrakem: Zpívaly se nějaké vojenské či odvedenecké písničky, kluci (10–12 let?) byli oblečeni v bílých třaslavicách (pracovní plátěný oděv), měli papírové vojenské čepice a meče. Ty měly jednoduchou podobu – dlouhá laťka znamenala čepel a poblíž jednoho konce byl příčný trámek, naznačující ochranu rukojeti. V jedné chvíli se do sebe malí kluci – vojáci – pustili a řezali se. Ale jak! Fakt vřava. V určitý moment se bitva najednou zlomila (písničkou?) a během pár sekund ti chlapci leželi na zemi a meče si zapíchli do podpaží: Najednou pole mrtvých plné křížů!
Nejen já, ale všichni kolem měli v očích slzy. Ta jednoduchá symbolika měla rozměr absolutna. Diváci se těm chlapcům také patřičně odměnili. A jsem přesvědčen, že kluci ze souboru si ponesou poselství toho, co předvedli a zažili i do dalšího života – a úplně jinak, než kdyby seděli u válečných počítačových her či drastických thrillerů, které své diváky sice fascinují a vzrušují, ale nebolí ani nenabíjejí pocitem lidského spolubytí.
Autor: Jiří Plocek
Zdroj: kulturni-noviny.cz
Další fejetony si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery