Kutnohorská umělecká agentura ArcusGallery připravila na začátek májového měsíce, přesněji na sobotu 4. května 2024, v umělecké kavárně Čert a Káča recitál zpívajícího grafika Pavla Štědrého, kterého jsme požádali o rozhovor nejenom o tomto vystoupení...
Mohl byste se, prosím, na začátek našim čtenářům krátce představit...
Jsem vyučený ruční sazeč, tedy typograf, poslední leta se zabývám užitou grafikou, zejména tou knižní, ale čas od času dělám i časopisy, příležitostné tiskoviny jako vizitky, pozvánky, letáky, plakáty. Kromě toho chodím s fotoaparátem na krku a zaznamenávám to, co mě zaujme. Jednou to jsou přírodní záběry, jindy krajina, objevuji svět makrofotografie a kromě toho, když přijde ta správná chvíle a seshora u mne přistane víla, tak píšu. Písničky, básničky, baví mě historie, a to zejména česká, tak od doby sv. Václava, tedy od 9. století do – řekněme – První světové války. Dvacáté století mě už tolik nebere, možná i proto, že jsem v něm prožil větší část svého života. Ale myslím, že pořád je o čem psát.
Co prvního Vás napadne, když se řekne Kutná Hora?
První, co mě napadne, je právě ta již zmíněná historie. Cesta kolem Jezuitské koleje, lemovaná sochami a končící tím velkým svátkem gotiky, tedy chrámem sv. Barbory, Vlašský dvůr, kostel sv. Jakuba, Kamenná kašna a koneckonců i kroky po kočičích hlavách některých kutnohorských uliček. A pak pohled dolů, do údolí říčky Vrchlice, kde kdysi stával Fastrův mlýn. Byl jsem tu před několika roky na křtu knížky právě o příběhu tohoto mlýna. Na to si vzpomenu a vždycky na mě dýchne chladný vzduch středověku. Ne, že bych v něm chtěl žít, ale velké množství zásadních děl vzniklo právě v gotice a později v baroku. V Kutné Hoře je pořád na co se dívat.
A jaký máte k tomuto magickému městu vztah?
Ten vztah vypučel již před lety, občas se sem vracím a znovu se nechávám unést tou nádherou staveb, křehkostí fiál Barbořina chrámu či mříží u některých vrat. Vždycky tu mám pocit, že někde z dálky uslyším cinkání kladiv o kovadlinu a údery, které oznamují, že se tu razí, respektive dříve razily, mince. Město je krásně zadumané a velmi často do mě jeho zadumanost i vejde. To pak jsou chvíle, na které rád vzpomínám, když se vracím domů. A ještě jedna věc. Protože si velmi rád hraju s češtinou, rád objevuju výrazy, které nejsou běžné. Jeden jsem objevil, když jsem jel místním autobusem přes sídliště Šipší. To mě docela okouzlilo. A pobavilo. Jak to asi vzniklo?
Kutnou Horu jste navštívil posledního lednového dne 2024, kdy jste vystoupil v kavárně Čert a Káča při vernisáži výstavy Hora Kutná v umění výtvarném. V pozvánce se píše: "...o hudební zážitek se postará básník, kytarista a zpěvák Pavel Štědrý...". Vaše vystoupení přijali diváci skutečně s velkým zájmem a vlastně se stalo podnětem pro samostatný recitál, který ve stejných prostorách nyní připravujete. Jak na Vás vernisáž působila a jak jste si vystoupení užil?
No, vernisáž jsem si sice užil, ale abych řekl pravdu, nemám rád, když někde hraju, že mi uprostřed sloky do textu zasyčí pára při přípravě kávy. A také asi nebylo příliš příjemné těm, kteří byli na vernisáži přítomni, že museli celou dobu stát. Výstava se mi ale líbila, mám raději realistické kresby, nebo takové, které jsou jinak zajímavé, třeba barevností nebo neobvyklým námětem. I takové tam byly. Vím, že je tu hlavním motivem chrám sv. Barbory, ale viděl jsem i jiné obrazy a líbily se mi.
S kutnohorskou uměleckou agenturou ArcusGallery jste spolupracoval, když roku 2017 vydala bibliofilii malířky Inky Delevové s Vašimi básněmi Zajiskřilo noční nebe. Jak na tuto spolupráci vzpomínáte?
Ano, na Inku se nedá zapomenout. Byla úžasným člověkem a moc je mi líto, že už tu není. Spolupracoval jsem s ní možná deset roků, to už nevím přesně a vždycky jsem ji obdivoval. Nejen jako malířku a ilustrátorku, ale hlavně jako člověka. Takových moc není. Když vešla Inka, vešlo slunce. Nejen do místnosti, ale do duše, byla nositelem pohody a lásky. Dvou věcí, které jsou čím dál vzácnější a zdá se, že se zvolna vytrácejí, ale ne, jsou tu pořád s námi. Jen je potřeba je pozvat dál. To uměla Inka vždycky.
Můžete nastínit program Vašeho recitálu? Na co se mohou diváci těšit?
Mám něco kolem dvou stovek písniček, nejméně padesát jich nestojí za nic, dalších padesát možná a ten zbytek hraju. Jsou mezi nimi náměty historické (Horymír, Krteň, Karel IV.), příroda a samozřejmě láska, která kolem mě často proběhla, ale zastavit se nechtěla. Kromě toho mám i pár písniček, které jsou vyslovené „ptákoviny“, ale proč ne, že? K některým písničkám mě inspirovala právě Inka, například, když jsem s ní jel zahajovat výstavu jejích obrazů do Světlé nad Sázavou. Byla to výstava o dinosaurech, tak jsem k tomu napsal písničku Pra…, kterou taky uslyšíte. Chodím rád pěšky, dívám se kolem sebe, a i z toho někdy vykvete nějaký text, třeba i písnička.
Když se ještě vrátíme k Vašemu vystoupení při vernisáži výstavy Hora Kutná v umění výtvarném. Přednesl jste tam rozsáhlou báseň, téměř epos, kterou jste složil právě pro tuto vernisáž. Jak se báseň zrodila a zařadíte ji i do programu recitálu?
No, abych řekl pravdu, napsal jsem ji těsně před vernisáží, protože jsem nechtěl přijet do Kutné Hory jen tak „naprázdno“. Cítím k tomuto městu obdiv a – možná překvapivě, tu nacházím i jakýsi klid. Snad mě tady duch historie vezme pod svůj deštník a neprší na mně liják každodenních problémů. A je mi tu dobře a klidno. Zkrátka, přemýšlel jsem o tom, co budu hrát, a tak nějak samo to vzniklo. Pak už jen stačilo sednout ke klávesnici a rytmicky mačkat klávesy.
Co je inspirací k Vaší tvorbě, jak ty písničky a básně vznikají?
V podstatě to je jednoduché, buď to přijde, nebo nepřijde. Někdy stačí slovo, sousloví, jedna holá věta a ostatní už doplní roky, po které tvořím, možná se tomu dá říct zkušenost, to nevím, co ale vím, je, že mě to baví a koneckonců je to i veliká radost, když si text po sobě přečtu a jsem s ním spokojený. No, není to pokaždé, někdy si říkám, že takovou pitomost bych asi měl smazat, ale nakonec to dopadne vždycky tak, že napsané uložím a za čas se k tomu vracím a třeba tam ještě něco doplním, ale nikdy to nemažu. Přeci jenom jsem to napsal, tak by to mělo zůstat. Vystupoval jsem několikrát na vernisážích knih a snažil jsem se pokaždé k tomu napsat báseň, jako například při křtu knihy o Fastrově mlýně před několika lety. Kromě toho, poezie je v současné době hodně opomíjená, to, co se za ni vydává, je dost podivné. Tedy někdy a není to ani pravidlem. Občas se objevují texty, o kterých si trochu se závistí říkám: „Jak to, že mě tohle ještě nenapadlo?“ A za tím vším je pořád obdiv k rodnému jazyku. Jak psal spisovatel, literární vědec, publicista a básník Pavel Eisner, je to chrám i tvrz.
S básníkem, kytaristou a zpívajícím grafikem Pavlem Štědrým se můžete setkat v sobotu 4. května 2024, kdy od 17:00 hodin začíná v umělecké kavárně Čert a Káča (Husova 102/5 – podloubí) jeho recitál Po pěti linkách za vlčím mákem…
Autor: MiM
Snímky: Archív Pavla Štědrého a art-tour.cz
Další rozhovory z hudebního světa najdete na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery