Spisovatelka, hudebnice, výtvarnice, arteterapeutka, půvabná dáma s přehlubokýma hnědýma očima, maminka tří dětí, okouzlující pohádkářka, nezdolná s neuvěřitelnou vnitřní energií... Pokračovat bychom mohli ještě hodně dlouho, protože to všechno patří k Petře Vychytilové, ba ještě mnohem více. Jistě Vás o tom přesvědčí i rozhovor, který poskytla webu Putování za uměním...
Při čtení korektury pohádkové knížky Proč bydlíš v rybníku, zelený vodníku?, kterou připravujete k vydání v edici Miraculum Octavum Mundi, jsem měl často dojem, že jste se při psaní vracela do svého dětství... Chtěla jste být už jako malá spisovatelkou či výtvarnicí?
Od raného dětství ráda čtu, plynule od pěti let. Všechno – pohádky, nápisy za výlohami obchodů, dědečkovy noviny, babiččiny návody na pletení, jízdní řády na nádraží při cestách vlakem do Horní Břízy... Jezdívaly jsme s maminkou za jejími rodiči každé dva týdny. Poutavě mi vyprávěla o tom, co jsme právě viděly z okýnka rychlíku. Já jsem ji doplňovala svými postřehy a nápady a společně jsme spřádaly nekonečná klubka příběhů. S dědečkem, tatínkem mého tatínka, jsme zase k oněm příběhům kreslili ilustrace. Všechno bylo (a stále je) vzájemně propojené. Vlastně jsem kreslila i ve vlaku na maličkém stolečku maminčinou čtyřbarevnou propisovací tužkou. To byla tehdy vzácnost. Milovala jsem tvorbu paní Hermíny Týrlové. Okouzlovalo mě loutkové divadlo. Mám doma stále loutky ze svého dětství, všechny v perfektním stavu. K nim později přibyly další, hlavně strašidla a čarodějnice. Ze všeho nejvíc se mi ale líbí písmena. Mocné kouzlo. Šikovně poskládáte pár písmenek a je z toho slovo, básnička, pohádka, všeříkající sdělení. Stejně na mě působí obrázky. Drobnou kresbičkou je možné vyjádřit celý příběh. Ráda pracuji s obrazy, slovy, skrytými významy, splétáním příběhů, vrstvením vjemů... Tato má záliba mě přirozeně dovedla ke studiu arteterapie a komunikace. Vyjadřování pomocí uměleckých disciplín je pro mě nutností. Ráda své pohádkové myšlenky převádím do hmatatelné formy knih, textů a obrazů. Obdivovala jsem spisovatele, ilustrátory, ale nenapadlo mě, že bych někdy mohla také psát nebo svými obrázky doprovázet příběhy. Pocházím z rodiny, kde sice všichni měli velký vztah k umění, ale povolání z absolutně odlišného ranku. Dědeček vysoký finanční úředník, tatínek právník, maminka chemik. Takže po gymnáziu jsem vystudovala hospodářskou správu na lesnické fakultě. Můj obdiv k přírodě je bezesporu znát i v mém díle.
Kdo Vás při tvorbě nejvíc ovlivnil, podporoval a pomáhal Vám?
Podporovali mě všichni z rodiny a mého bezprostředního okolí. Vyrůstala jsem v inspirativním prostředí. Obklopena knihami, obrazy, hudbou, láskou k přírodě. Ovlivnili mě rodiče, kteří mě přivedli ke knihám a hře na hudební nástroje. Nejdříve to byla zobcová flétna, klavír a hoboj. Později příčná flétna a nyní ukulele. Obrovskou měrou mě ovlivnil pan profesor Jiří Chvála a leta strávená v Kühnově dětském sboru. S dědečkem Janem jsme prokreslili předlouhé hodiny, pořádali výstavy, babičku zvali na vernisáže, divadelní představení, koncerty. Jako svoje úplně první vystoupení si vybavuji písničku Modrají se pomněnečky, zelená se klokočí. Dědův stařičký vyřezávaný psací stůl, dnes více než stoletý, byl mým světem. Královstvím Pohádkových lístečků, které jsem četla a kreslila k nim vlastní ilustrace. Pomocí polštářů, záclon, dek, poirottovské hůlky jsem stavěla dekorace k divadelním představením, která jsem zrežírovala, odehrála a hudebně doprovodila na zobcovou flétnu. Dědův psací stůl je nyní nedílnou součástí mého domova. Stále je mým světem, kde se rodí pohádkové příběhy, kde se z hlubin představivosti vynořují obrázky, básničky, pohádkové příběhy a písničky. A kde experimentuji s dalšími výtvarnými technikami.
Vzpomínky na dětství asi máte spojené i s dobrým jídlem. Recepty na jídla někdy již pozapomenutá nebo nebvyklá se staly ve Vodníkovi, stejně jako v předcházejích Strašidlech, nedílnou součástí knihy... A k tomu navíc vodnické speciality, jako třeba puškvorcová limonáda... Skoro by to vydalo na strašidlovsky-vodníkovskou kuchařku...
Vzpomínky na své předky mám pevně spojené s vůněmi, chutěmi, melodiemi, obrazy. Velmi ráda vařím a miluju staročeská jídla. Když zavřu oči a pomyslím na karlovarskou babičku, po chvíli se mi vybaví biskupský chlebíček k nedělní snídani a teplý jablečný kompot ovoněný hřebíčkem a skořicí. Okurková omáčka, moje nejzamilovanější jídlo ze všech, které nikdy žádná vybraná lahůdka nedokázala překonat. Břízová babička, to jsou zase borůvkové koláče, borůvkové koktejly, česneková omáčka s plzeňskými rozpeky, jablečný štrúdl. Maminka peče neodolatelný rybízový koláč. Nikde jinde jsem podobný nejedla. Žádné těžké kynuté těsto, žádná drobenka, ale nadýchaná peřinka z bílkového sněhu. Tak bych mohla dlouze pokračovat. Nejsem moc na sladká jídla, ale švestkové knedlíky nebo škubánky s mákem, to je zázrak.
Puškvorcová limonáda je také veliká krásná vzpomínka. O letních prázdninách jsme jezdívali s dědečkem a babičkou do západočeské obce Libá k mému oblíbenému dědečkovu bratrovi Emanuelovi. Měl dům naproti rybníku, který se částečně stal předobrazem knižního rybníčku vodníka Škvejchly. Lemovaný do výšky trčícími orobinci a pokrytý lekníny. Tehdy mi přišel rozlehlý. Štíhlé vodoměrky se procházely po hladině, nad ní poletovaly elegantní vážky, trochu nemotorná šídla, a venkovské lekníny mi připadaly zvláštně divoké. Úplně jiné, než ty uhlazené v mých rodných lázeňských karlovarských jezírkách obklopených rododendrony s těžkými květy, uprostřed načančaných parků. Právě tam jsme chodili s dědečkem na puškvorec a babička z něj připravovala limonádu. S citrónem, skořicí, medem slazenou a vychlazenou tak, až při napití zuby zatrnuly. Podávala se na zahradě a kostky ledu ve sklenici rozpustile omotávaly sluneční paprsky. I strejda Eman se proměnil do jedné z literárních postav pokračování Nastydlých strašidel, pohádkové knížky Polštář v pyžamu. Vzpomínky na dětství mám ale i pevně navinuté do pestrobarevných klubíček perlové příze, z níž babička háčkovala a já jsem se to po ní už jako malinká snažila opakovat. Sladkobolné vzpomínky ale dovede přifouknout i fén. Ten dědečkův béžový, když mi čechral nazrzlé mikádo a já zkoušela jestli se už mé spuštěné nohy z bílé koupelnové židle špičkou dotknou babiččina uháčkovaného chemlonového koberečku. Nebo fén v bazénu Thermal na šňůře podobné jako míval telefon, protože dáma po městě s mokrými vlasy nechodí. Další vzpomínky mám namotané na dřevěné špulce břízové babičky Jarmilky, někdy předou jako mourovatá kočka, jindy vrčí jako babiččin šlapací šicí stroj. Ty pražské vzpomínky mám pečlivě navlečené na šňůrce a zajištěné dvojitým uzlíkem, aby se mi nerozutekly, jako těstovinové hvězdičky z konzumu nebo šípky po prvním mrazíku, které jsme chodívaly sbírat s maminkou. Tatínek zatím na poli vypouštěl papírového draka. Nad stoh slámy. Nad lískové keře. Výš a ještě výš, až do oblak.
Kniha je napsaná nádhernou češtinou, kterou Vám při křtu audioknihy Nastydlá strašidla velmi chválil a vyzdvihoval i Jan Přeučil. Ten je nejenom hercem, ale také vysokoškolským pedagogem specializujícím se na výuku rétoriky. Zároveň je kniha, stejně jako její předchůdce, protkaná mnoha slovy, která jste si pro ni vymyslela. Připomenu jich jenom pár - rachfle, teneové... A samozřejmě i nosná postava, vodník Škvejchla.
Čeština je nádherný jazyk nabízející nesčetně možností ke slovohrátkám. Jak právě trefně říká můj oblíbený Jan Přeučil. Slovo má ohromnou magickou moc. A člověk má takovou váhu, jakou váhu má jeho slovo. Naprosto všeříkající věta. Čeština je svět. Čeština je obsáhlý prostor pro barvité líčení dějů. Jan Přeučil je noblesní pán a noblesní je i náš jazyk. Pokud ho ovšem správně používáme, což dnes nebývá obvyklé. Všelijaké novotvary si vymýšleli můj tatínek i tatínek mého tatínka. Vyrůstala jsem ve velice kreativním a inspirativním, mnohdy úsměvném, rozpustilém prostředí. Nedovedu přesně popsat, jak vznikly názvy mých knižních postav. Najednou tu byly a přišly ke mně náhle i se svými označeními a jmény. Nic z toho není „promýšlené, nakombinované“. Většinou mě v noci vzbudily s pobídnutím „Jsem tu, takhle mi říkej a hned si to někam zapiš, ať to nezapomeneš...“ Poslechla jsem a vznikly z toho knihy Nastydlá strašidla; Proč bydlíš v rybníku, zelený vodníku? a Polštář v pyžamu. Polštář ale ještě čeká na své ilustrace. Mám ráda melodii řeči. Jakmile vyslovím nějaké slovo s určitou dikcí, okamžitě mě začnou napadat další názvy postav, kouzel, situací a s mým slovohraním se zároveň vlastně vytváří i dějová linka, nit příběhu se nekontrolovaně odvíjí. Jan Přeučil se nechal slyšet, že mé slovo má velikou váhu, poetiku a představivost. To bylo a je pro mě něčím nadpozemským. Hnacím motorem do další tvorby.
Vedle těchto půvabných a působivých novotvarů pracujete i se sice spisovnými názvy, ale nepříliš frekventovými a obecně poměrně neznámými, jako příklad uvedu lakušník. Nestává se Vám, že si někdy dětští, ale i dospělí čtenáři myslí, že jsou to také Vaše pohádkové novotvary?
Ano, občas se to stává u botanických názvů. V Nastydlých strašidlech to byly šídlatky a skřípince, které byly podezírány, že jsou mými výmysly a nepatří do reálného světa. Možná se s podobnou reakcí čtenářů setká i nádherná rostlina lakušník. Ale s radostí podotýkám, že většina mých čtenářů je vnímavá a zvídavá a zkoumají a dohledávají, co je a co není realita. Právě tito čtenáři a jejich postřehy jsou moji nejoblíbenější a nejinspirativnější.
Kromě psaní máte však ještě další pracovní zájmy. Kterému se věnujete nejvíc?
Nejvíc... to nedovedu říct. Vedu výtvarné kurzy a hudební kurzy pro děti od tří do osmnácti let. Obojí koresponduje s tím, že se primárně cítím jako arteterapeut. Věnuji se hodně i komunikaci, v tomto směru si systematicky dlouhodobě rozšiřuji kvalifikaci.
Jakou jste čtenářkou, čtete hodně? Kterou knížku máte právě rozečtenou na nočním stolku?
Čtu vlastně neustále. Vzhledem k faktu, že denně trávím na cestách do zaměstnání a zpátky domů čtyři hodiny, přečtu toho opravdu hodně. Na nočním stolku mám vždycky knih několik. Aktuálně jsou to Literatura pro děti a mládež na začátku tisíciletí (kontexty, problémy a trendy), pak anglický humoristický bestseler Dawn Frenchové Tak trochu úžasní a Saturnin Zdeňka Jirotky, který na mém nočním stolku leží pro případ náhlých splínů už třicet let. Saturnin ještě nikdy nezklamal. Zrovna tak jde ruku v ruce mým literárním životem Malý princ.
Působíte jako lektorka výtvarné výchovy a hry na flétnu. Používáte při výuce texty nebo ilustrace ze svých knih? A jak na ně Vaši malí adepti umění reagují?
Ano, používám své texty často, hlavně ty zhudebněné pro děti předškolního věku. Používám i ilustrace a podle reakcí dětí upravuji svoji další tvorbu. Ale vlastně jsem doposud nic ze svých představ nemusela měnit. Děti vždycky zajímalo, jak to bylo s Anetkou dál, co zase vyvedl vodník Škvejchla, oblíbení jsou i tužkový skřítek Pišpiš a Pampelián. Postřehy dětí jdou nad očekávání ruku v ruce s mými představami. Aktuálně se na výsluní dětské přízně vyhřívají opičáci. Napsala jsem písničku Jezdíme pralesem, která má vtipný text i chytlavou melodii. Připravuji leporela Ti kluci opičí přivoní k jehličí a Kde kdo žije, obě budou doprovozená notovým zápisem. Souběžně tvořím ilustrace a noty k písničce Sluníčko se mračí. Vlastně jsem se nesetkala s tím, že by děti nějaký můj nápad nezaujal. Za to jsem velice vděčná. I za inspiraci, kterou mi děti poskytují, za dárečky, které dostávám, především za čaje, plyšové orangutany a nosorožce, za přízeň rodičů a pedagogů, kteří mě zvou na podnětné besedy s jejich svěřenci.
Autor: MiM
Další rozhovory o knihách a audioknihách u nás i v zahraničí si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku antikvariátu U Skleněné kašny