Všichni tu kultovní scénu z filmu Obecná škola známe. Herec Jan Tříska v roli učitele dobrodruha práskne ve třídě rukou do tabule a zakřičí: „Jmenuji se Igor Hnízdo!“ Jmenuji se Robert Vano je výstava, která aktuálně probíhá (do neděle 17. června 2018) v pražské Leica Gallery.
Slavný fotograf byl také takovým dobrodruhem. Vždyť prchal z totalitního Československa nahý ve sněhu pod ostnatými dráty na svobodu. Ovšem na rozdíl od oblíbeného filmového pedagoga, který příběhy sám vyprávěl, mluví za něj jeho fotografie.
Retrospektivní komorní výstava, jak expozici nazval autor Vanova aktuálního filmového dokumentu a spoluautor (společně s manželkou Stanislavou) Adolf Zika, ukazuje autora v celé šíři jeho talentu. A vyvrací tak zažitý stereotyp, že tvůrce zobrazuje jen a pouze nahé mladé muže (navíc černobíle).
Čeho si v hlavním sále galerie musí příchozí všimnout okamžitě, je barevná fotografie Lily. Na temně modrofialovém pozadí barvy letní noční oblohy se skví panensky bělostný květ lilie. Je stažený, jeho úzká štíhlá linie krájí celou plochu a vytváří jednak napětí a pak vyvolává i pocit určitého uzavřeného tajemství.
Podobný pocit latentního tajemství vyvolávají také autorova zátiší. Černobílý snímek Hrušky, Praha z roku 2004 připomíná sudkovské obrazové variace. Hrubé zrno a ovoce v míse focené jakoby přes zamžené sklo okna vytvářejí velmi podmanivou atmosféru.
Podobným způsobem přistupuje tvůrce i k portrétům. Nechápe je jen coby otrockou kopii lidské tváře, ale hlubinnou sondu do lidského nitra. Přesně tak vypadá tvář Jane, Milano z roku 1986. Dívka má skloněnou tvář, rysy jí halí temný stín. Je vidět jen část nosu a úst, zbytek skrývá šerosvit. Jemně rozostřený snímek vytváří dojem, že dáma stojí v inverzní mlze či na ni mrholí.
Portréty dívek Zdenka, Tereza, Elle (2000) a Petra, Tereza, Zdenka, Czech Elle (2000) působí velmi jemně. Modelky s květinami ve vlasech připomínají spíše bájné víly než skutečné ženy.
Mužské akty jsou naopak syrovější, dávají na odiv muskulaturu a sílu. Napjaté svaly zobrazené v detailu odkazují k Michelangelovým renesančním sochám. Takřka v každém takovém snímku je cítit vliv slavné sochy Davida.
Robert Vano si vytvořil specifický rukopis. Jeho díla jsou velmi dobře poznatelná pro svoji zvláštní posmutnělou atmosféru.
Autor: Jan Šída
Zdroj: Právo
Další recenze fotografických výstav u nás i v zahraničí najdete na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery