FOK svůj letošní (2019) cyklus staré hudby zahájil vystoupením souboru L’Arpeggiata, který v plejádě uskupení zaměřených na historicky poučenou interpretaci u nás zatím chyběl. Jeho domovskou zemí se stala Paříž, jakkoli pod vedením Christiny Pluhar, rakouské rodačky a hráčky na theorbu, loutnu, kytaru nebo harfu, která jej v roce 2000 založila, v něm působí nebo jím prošli hráči a zpěváci z mnoha zemí.
Christina Pluhar vstoupila do boomu staré hudby konceptem, ve kterém propojuje interpretační principy doby vzniku skladeb se současností, zejména s jazzem, na koncertech také kombinuje hudbu s tancem. Nahrávky La Villanella s hudbu Girolama Kapsbergera, Homo fugit velut umbra se skladbami Stefana Landiho, album La Tarantella nebo Cavalieriho duchovní opera Rapressentazione di Anima a di Corpo v provedení souboru L’Arpeggiata získaly řadu ocenění.
V projektu Mediterraneo/Středozemí z roku 2012, s nímž L’Arpeggiata přijela do Prahy, chtěla Christina Pluhar podle svých slov od východiska v řecko-salentinských písních a tarantelách s italskými kořeny cestovat po Středozemí vymezeném „olivovou hranicí“. Její pražský program zahrnoval lidovou hudbu oblastí kolem Středozemního moře – italské Apulie, španělské Mallorky, Kanárských ostrovů a Katalánska, Řecka i (vnitrozemské) Makedonie. A ukázal, jak si je tato hudba blízká s písňovou tvorbou barokních skladatelů – Maurizia Cazzaniho (* 1. března 1616; + 28. září 1678), Claudia Monteverdiho (* asi 15. května 1567; + 29. listopadu 1643), Barbary Strozzi (* 6. srpna 1619; + 11. listopadu 1677) nebo Nicoly Matteise (* 1650; + 1714), který ale strávil většinu života v Londýně. Na koncertě zazněla i toccata Girolama Kapsbergera (* 1580; +1651) s rychlou hrou rozložených akordů, jejíž označení L’Arpeggiata si soubor Christiny Pluhar vybral jako svůj název.
S projektem Mediterraneo už L’Arpeggiata vystupovala v různém obsazení v mnoha zemích a je zachycený také na CD. Pražská verze s dvěma sólisty, tanečnicí a pěti hráči patřila k těm „minimalistickým“. Svým charakterem (nikoli kvůli obavě o zájem posluchačů) by se hodil spíš do komornějšího prostoru, než jaký poskytuje kostel sv. Šimona a Judy, který byl zcela zaplněný.
Obsazení ochudilo zejména instrumentální části, v nichž se ve struktuře inspirované ritornelem (nebo jazzem) střídá základní hudební téma se sólovými „chorusy“ hráčů nad ostinátními modely. Na cink improvizoval s intonační jistotou Doron David Sherwin, na baterii bicích, s nimiž navozoval i šumění moře, „řádil“ Tobias Steinberger, desetistrunnou kytaru a theorbu rozezníval Josep Duran, violu da gamba Rodney Prada, na cembalo hrál Francesco Turrisi, který taneční vystoupení Anny Dego „rozpaloval“ i hrou na tamburínu. Třebaže koncert trval pouhou hodinu bez přestávky a střídala se v něm vokální čísla s instrumentálními, větší pestrost a variabilita chorusů by jej obohatily.
Bylo až překvapivé, jak velký prostor na koncertě s hudbou ze slunného teplého Středomoří včetně Španělska, které si spojujeme s horkokrevností, zaujímaly zádumčivé, posmutněle táhlé písně. Byly naplněné příběhy o vlaštovičce, která klouže po vlnách, o zrádných přísahách lásky, o mrtvé milence, o rozhněvaných hvězdách a nebi, které nedokáže zmírnit žaly, o hořkých neštěstích osudu, o sladké hezké Pisulině, která ale odletí jako jarní ptáček nebo o mlčení lásky.
Belgická sopranistka Céline Scheen vládne tvárným hlasem, se kterým se uplatňuje v barokních, Mozartových, ale i soudobých operách, a na koncertě prodchla baladické texty oduševnělou melancholií. Nicméně, v programu, který je založený na lidové hudbě jako autentickém životadárném prameni, poněkud vadilo, když většinu svých částí zpívala „spořádaně“ z not. Tím spíš, že její partner, Vincenzo Capezzuto, navazoval kontakt s publikem mnohem bezprostředněji a svůj altový kontratenor rozvinul do mnoha výrazových poloh. A to teprve při přídavku naplno předvedl svou druhou profesi tanečníka (hlavní tanečník v neapolském Teatro San Carlo nebo Anglickém národním baletu), kterou jsme mohli z napětí jeho těla „tušit“ už od začátku. V závěru se tak naplno připojil k tanečním vystoupením Anny Dego, která svými trhavými zběsilými, ale i vyzývavými pohyby připomínala tarantismus, léčení hudbou, při kterém musí žena (postižená psychickou poruchou) tančit se stupňující se rychlostí, aby upadla do extáze. Svá vystoupení na malé ploše před muzikanty ozvláštňovala přesouváním akcentu pozornosti z nohou na paže, na ruce, na hlavu, ale i střídáním šatů.
I když podobný koncept koncertů v Praze už známe díky souborům, které sem ve své nápadité dramaturgii přivážejí Letní slavnosti staré hudby (a loňský ročník byl také zaměřený na hudební svět Středozemí), byla příležitost poznat živě L’Arpeggiatu, jejíž vystoupení je založené do značné míry na atmosféře, která vznikne právě během koncertu, obohacením variací přístupu interpretace staré hudby. Kdo však zažil zemitost pouličních muzikantů na jihu Itálie nebo v Řecku, velmi rychle si uvědomil ten rozdíl, třebas nezpívají vždy tak dokonale čistě, jako Céline Scheen a nehrají tak brilantně jako Christina Pluhar.
Autorka: Helena Havlíková
Zdroj: operaplus.cz
Další hudební recenze najdete na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery