První premiérou nové sezóny libereckého Divadla F. X. Šaldy je Čajkovského Panna orleánská, opera zřídka uváděná, ale obdařená hudební i dramatickou krásou.
Příběh legendární Johanky z Arku představil skladatel od jejího mládí přes rozhodnutí spasit Francii až po (proti Schillerově předloze) hořkou smrt na hranici. Inscenační tým liberecké opery v čele s režisérkou Lindou Keprtovou a dirigentem a šéfem souboru Martinem Doubravským pohlédli na Johanku dnešníma očima, nezatíženi historickými reáliemi, a vytvořili strhující poselství o síle i limitech svobodného rozhodnutí o lidském osudu a zároveň o společnosti zdevastované všemi myslitelnými válkami novodobé historie.
Obrazivá režie Lindy Keprtové
Linda Keprtová pracuje jako vždy metaforicky, s velkou nápaditostí dosahuje jevištní působivosti svých fantaskních obrazů. Zde na takřka prázdné šedé scéně rozdělené na pozemské a nebeské patro a s řadou dveří symbolizujících nepřekročitelnou hranici životního předurčení. Emotivně i výtvarně silné obrazy vytváří režisérka skrze detailní, a přitom nepopisnou práci se sborem. Dvě průběžné metafory tvoří Johančin vojenský plášť, který mohutní tím, jak se komplikuje její osud, nakonec ho za sebou táhne jako těžkou vlečku svého neřešitelného života směřujícího neodvratně ke zkáze a smrti. Tu od počátku symbolizují větve s ohnivě oranžovými plody v rukou sboru, který je v této inscenaci jednou z hlavních postav, a to jak po pěvecké, tak i herecké stránce. A mladistvě posílený sbor liberecké opery zaslouží za svůj výkon absolutorium.
V inscenaci se řetězí mnoho dalších působivých motivů a obrazů, dosahovaných skrze přesnou práci s kostýmy, dramatickým svícením anebo aranžmá - jedním z mnoha je i ruská ruleta jako znak dekadentní společnosti královského dvora. Inscenace, ve shodě s duchem Čajkovského hudby, je ostatně daleko víc ruská než francouzská a její společnost nám připomene i leccos ze světa, který nás obklopuje.
Dravé uchopení Čajkovského hudby
Skvělé hudební nastudování Martina Doubravského jde ruku v ruce s režií; orchestr pod jeho rukama zní mohutným dramatismem i ztišenými lyrickými pianissimy a dýchá s pěvci i se sborem, jeho pojetí Čajkovského Panny orleánské je dravé, emotivní a nesmírně působivé.
Titulní roli ztvárňuje mezzosopranistka Alžběta Vomáčková, která se vzdor svému mládí vyrovnala s náročnou rolí na velmi vysoké úrovni, pěvecky ji má promyšleně vystavěnou od první náročné árie až k dramatickému závěru a jen na málo místech ji zrazují síly, tu a tam je to patrné nutností přídechu ve vypjaté frázi nebo mírnou disonancí výšek. Předností její Johanky je ale dokonalý prožitek postavy od počáteční dívčí nejistoty přes zničující lásku k Lionelovi až k přijetí smrti. Je to rozhodně obdivuhodný výkon.
Výborné výkony v dalších rolích
Je tu ale i řada dalších výborně ztvárněných postav: slabošský král Karel VII. Dušana Růžičky, mužný rytíř Lionel Csaby Kotlára, pochybující i milující otec Thibaut Jaroslava Patočky, vojácký Dunois Jiřího Rajniše st., Kardinál Pavla Vančury, Agnes Věry Poláchové, v inscenaci není prakticky žádný slabý výkon.
Liberecká Panna orleánská se řadí k tomu nejlepšímu, co současná domácí operní produkce nabízí. Rozhodně stojí za to se za ní do Liberce vypravit. Představuje skutečné hudebně dramatické divadlo, v němž se zúročilo poctivé hledání smyslu i detailní práce na jeho scénickém vyjádření.
Autorka: Radmila Hrdinová
Zdroj: Právo
Další hudební recenze najdete na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery