Stará komunistická garda pookřála. Zatímco dřív aspoň mlčeli a předtím se dokonce ještě krátkou dobu aspoň vymlouvali, dneska už své totalitní počiny vychvalují. Jako špinili druhé, když ještě byli u moci, dělají to zase. Nějakého studu se v těchto řadách člověk nedohledá.
Jaroslav Kojzar, který psal nestoudné články do normalizačního Rudého práva, pokračuje ve své zatrpklé činnosti dnes v Haló novinách. Živým už tolik škodit nemůže, jako to dělal, když jeho klika měla navrch, tak aspoň vypouští starobolševický kal.
Teď třeba 28. listopadu 2020 v Haló novinách, několik dní po smrti Kamily Moučkové, píše: „Měla tu smůlu, dnes bychom asi řekli štěstí, že byla u mikrofonu v osudovém 21. srpnu a jako první ohlásila vstup vojsk a vysílala až do údajného příchodu ‚ruského komanda‘ do studia. Po krátkém čase musela z hlasatelny odejít a živit se jinak. Stala se chartistkou, a po Listopadu znovu, tentokrát už zapadající, televizní hvězdou. Prostě ani její život nebyl jednoduchý. Televize nejen kvůli ní však změnila předem tištěný program, ale také několikrát za sebou zveřejnila černobílé oznámení, jež se v poslední době dává při úmrtích kulturních velikánů, nebo nevelikánů, ale především havloidních umělců.“
Aha, tak „údajný příchod ruského komanda“. Asi jsme tady všichni byli na LSD a celou invazi si jen namluvili v nějakých vidinách. Desítky tisíc vojáků sem nevpadlo, vedení země nikdo neodvlekl do Moskvy, Kreml nás dvě desetiletí neokupoval. A Kojzar neničil životy lidem špínou v Rudém právu.
Ještě navíc má pocit, že se komunistům křivdí. Dál totiž píše: „Ve stejné době a v přibližně stejném věku zemřela i jedna z nejvýznamnějších spisovatelek současnosti. Lékařka, jež zachránila mnoho životů, profesorka na naší nejstarší univerzitě. Valja Stýblová. V jeden čas také politička, i když pro přesvědčení, ne pro kariéru. I v tom byl mezi oběma ženami rozdíl. Napsala řadu knih, dostala mnohá ocenění, a to i v této polistopadové době, podle jejích románů byly natáčeny úspěšné filmy, děti rády četly, co pro ně vytvořila, a uzdravení děkovali jejímu skalpelu a týmu, který řídila. To slovo KSČ pro ni však bylo Kainovo znamení. Současní televizní tvůrci neodpouštějí. Neodhodila totiž červenou knížku, aby ji zároveň demonstrativně pošlapala. To přece nelze zapomenout. Proto jen krátká zpráva o jejím úmrtí proběhla v televizních informacích a žádné černě zobrazené oznámení nás nedoprovázelo ten den na obrazovce a ani její oceňovaný Skalpel, prosím se neobjevil v našich televizích namísto nějakého amerického krváku.“
Stačí udělat malé srovnání. Jen letmým pohledem na stránky knižního distributora Kosmas vidíme, že si zájemce může koupit několik titulů spisovatelky Valji Stýblové.
V době, kdy byl na vrcholu Jaroslav Kojzar, byli spisovatelé, zpěváci, odborníci z mnoha oblastí a další vyhazováni z práce a nejen nesměli pracovat ve svém oboru, ale jejich jméno se nesmělo ani nahlas vyslovit. Kojzar sloužil mimořádně mstivému režimu. Zato kniha Julia Fučíka Reportáž psaná na oprátce se dočkala úplného vydání až za kapitalismu péčí nakladatelství TORST. Včetně komunisty vynechaných motáků, které v jejich vydáních být nesměly. Komunisté totiž cenzurovali i svou ikonu Fučíka. Stýblová veřejně tvořila za Husáka a pokračovala v tom i za nových poměrů. A pokračuje v tom zcela svobodně i Kojzar a další, kteří naříkají, jak se jim ubližuje.
Rozum nad touhle kojzarovskou drzostí nezůstává stát jen proto, že rozum ví, že oni prostě takoví byli vždycky.
Autor: Jan Janourek
Zdroj: forum24.cz
Další názory si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery