Nostalgická ulita - Homage Vladimírovi S.

Odešel Vladimír Suchánek. Umělec, který si z událostí svého života bral to krásné a inspirující, co dokázal poetikou svých děl sdělovat. Kamarád, s nímž bylo prima pobýt.

Oba jsme se narodili ve znamení Vodnáře, on v Novém Městě nad Metují, já vedle v Náchodě. Moji příbuzní pracovali v náchodské textilce Bartoňů z Dobenína, prateta při odchodu ze služby v jejich zdejší vile dostala výbavu, že byla hned partií na vdavky. Vladimír dostal v říjnu 2008 od Bartoňů z Dobenína v jejich novoměstském zámku čestné občanství města. Když jsme si o tom jednou řekli, při dalších setkáváních zpravidla začal: „Jak se daří, moje krajanko?“ Já s radostí odpovídala, že dobře. Časem z toho vyplynulo tykání a kamarádství, což mě velmi těšilo. Plánovali jsme, že bychom se mohli sejít s ním a s jeho ženou Zitou mezi Náchodem a Novým Městem nad Metují v malebném údolí Peklo s tokem Metuje, a to symbolicky v restauraci, která byla dříve mlýnem Bartoňů z Dobenína. Nebo v jeho domě, na kraji Nového města nad Metují ve směru trasy do údolí Peklo, kam Vladimír jezdil tvořit a relaxovat. K tomu však už nedošlo.

Na umělecké škole nám profesor a zároveň sběratel grafiky uváděl Vladimíra Suchánka za příklad mistra současného poštovní známky. Nad tvorbou jeho drobné grafiky i známek jsem pak pochopila, že klasické grafické techniky, vycházející z preciznosti a přesnosti, jsou základem a že zvládnutí i všech grafických technik je pro Vladimíra jaksi samozřejmé. Nemusel jen grafiku počítačovou či úpravy fotografií v počítači, byť jim nijak neupíral místo na slunci. Zkrátka, jak říkal jiný velký grafik, taktéž jménem Vladimír – Komárek: „Grafika je v podstatě kus plechu a hřebík…“ k čemuž Vladimír Suchánek dodal, že záleží, jak se jich chopíš...

Nejen grafika a speciálně litografie, ale zároveň jeho malba, ilustrace, plakáty nesou silný náboj imaginace, poetiky, nostalgie. Bylo to zřejmé, když jsem v jedné z východočeských galerií měla možnost instalovat výstavu z nich. Vycházejí z hloubi autorovy duše, prožitek i výsledný pocit z nich jsou velmi silné. Na výstavě Melancholická ulita v Císařské konírně Pražského hradu v roce 2013 k životnímu výročí umělce, dostaly nejvíce prostoru jeho barevné litografie. "Říká se, že litografický kámen má duši, proto se mu celý život učím porozumět. Když se v kresbě na jeho ozrněné ploše setká sen s obrazem vnějšího světa, pak se s vášní a zároveň s pokorou vydávám na cestu, na jejímž konci se zrodí nový grafický list.“ Jeho slova k této výstavě.

V květnu roku 2017 jsem byla ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy na zahájení výstavy Grafičanka 1972–2017. Název evokuje dechovku. Ale víme, že jde o skupinu předních grafiků, kteří dovedou hrát na hudební nástroje, a ti že preludují na vernisážích výstav svých kamarádů právě s kapelníkem Vladimírem Suchánkem na klarinet. Nejraději swing a jazz. Logicky, vždyť z něhož Vladimír vyšel, byl vždy protkán kapelami a orchestry swingu a jazzu. V atriu roztockého zámku tehdy zněl proto swing i jazz, naše odění ve stylu této éry napomohlo k atmosféře svěžesti večera. A pro mě je proto i celkem logické, že v Suchánkových dílech vidím kromě nostalgie určitou míru lehkosti a svěžesti.

Vícekrát jsem si říkala, že bych chtěla umět psát i vytvářet své knížky pro básně tak, aby na ostatní působily jako na ně působí grafická tvorba Vladimíra Suchánka. Později jako autorka sbírky i spoluautorka svojí knížky jsem byla na slavnostním ceremoniálu Nejkrásnější kniha roku. Vladimír Suchánek jako přední člen komise této soutěžní přehlídky předával ceny. Hlavně cenu SČUG Hollar, v jehož čele působil dvacet let a poté byl jeho čestným předsedou. Když jsme se pak v neoficiální části typicky uvítali, na otázku, na co že myslím, jsem mu po pravdě odpověděla. Nato řekl, abych určitý den v určitou hodinu dorazila do jedné pražské restaurace. Tam že si můžeme popovídat a že mi něco chce sdělit. Odkládala jsem to, bála se, co mi řekne, ale nakonec jsem se odhodlala.

„No, chvíli Ti to trvalo, ale konečně jsi tady,“ řekl, když jsem dosedla ke stolu Pivní společnosti Bohumila Hrabala v restauraci U Tygra. Vladimír zde měl svoje stálé čestné místo, které zdědil po historikovi umění Františkovi Dvořákovi. S napětím jsem čekala, jestli něco a co mi řekne. A on řekl: „Prohlídl jsem si pozorně tvoji knížku, i když nedostala cenu. Chceš umět psát tak, jako já dělám grafiky? Nechtěj to, protože to už umíš. A mít takové knížky jako já mám soubory? Nemusíš, protože tvoje knížka je podle mně foto–grafická: tvými fotkami bez úprav a svou celkovou úrovní. Tak z toho neslevuj a jdi si za svým, rozumíš. Vím, že to dokážeš. A na to si připijeme.“

Jen jsem lapala po dechu, na víc jsem se tehdy nezmohla. U dalších debat jsem si pak uvědomovala, že ke vzniku dobrých děl je třeba kromě talentu, preciznosti a imaginace zároveň odvaha. Odvaha zkoušet tvořit nové. A za to Vladimírovi Suchánkovi vděčím, že mě podpořil v této snaze. A zároveň za to, že mě bral jako kamarádku a sobě rovnou osobu.

Jak stojí ve smutečním oznámení k úmrtí Vladimíra Suchánka: velmi ráda zapálím svíci druhý únorový den, neboť je to den mých narozenin, a budu vzpomínat...

Autorka: Olga Szymanská
Zdroj: cesky-dialog.net

Další zamyšlení si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery