Podhůří Lužických hor mělo za sebou bohatou sklářskou minulost, sahající až do vrcholného středověku, když se v polovině 17. století začalo místní obyvatelstvo orientovat více na zušlechťovatelské profese a obchod se sklem, než na samotnou hutní výrobu. O narůstající vyhraněnosti oblasti svědčí i fakt, že v průběhu 18. století již ve velkém počtu českolipským a především novoborským malířům, brusičům a rytcům skla produkce místních hutí nestačila. Polotovary se pro ně musely dovážet až z velmi vzdálených oblastí Čech a Moravy. Do sklářské historie se ale trvalým písmem zapsalo mnoho obcí jmenovaného regionu, mezi nimiž nechybí ani legendární Polevsko nebo i dnešní Častolovice, kde na zpřetrhanou tradici navazuje novodobá Floriánova huť.
Obec Častolovice leží pět kilometrů od České Lípy západním směrem od silnice z České Lípy do Nového Boru. Vesnice „spočívající v lůně panenské přírody“, jak by řekl básník Karel Hynek Mácha, se nachází mezi turisticky atraktivními oblastmi, které spojuje vyhlášená cyklostezka. Severně jsou Lužické hory, západně začíná severní část Českého středohoří. Nedaleké Ralsko je považováno za jedno z přírodně nejzachovalejších území České republiky. Jihovýchodním směrem je pak známé letovisko Máchovo jezero.
Pod dohledem sklářského patrona
Jedeme úzkou serpentinou, co chvíli klesající či naopak stoupající do zalesněných kopců směr Novoborsko. Za zády máme hlavní silnici s vyhlášeným penzionem U zlatého buřtu, před kterým jsme na křižovatce uhnuli doleva. Zabloudit nemůžeme, k cíli cesty nás navádí několik poutačů. Samotný areál hutě leží v romantickém údolíčku s potokem, při pravé straně silnice.
Dominantou dvorce je dobová stavba ze začátku 19.století s přistavenou manufakturou, dílnou brusiče i cínaře a komorními výstavními prostorami. Vše střeží dobová plastika sv. Floriána, patrona všech profesí, které souvisejí s ohněm. Prvnímu rakouskému mučedníkovi hraje na pískovcové tváři spokojený úsměv, jistě na znamení toho, jak se zde všechno dobře daří.
Vítá nás člověk, který to vše tady má na svědomí. Srdcař, sklář tělem i duší, amatérský historik a sběratel starožitných petrolejových lamp, rodák z České Lípy, Petr Červený, který všechny své síly a životní energii zasvětil záchraně tradiční ruční výroby českého skla. Stalo se tak v 90. letech minulého století, kdy naše velké sklářské podniky začínaly houfně zanikat a soukromých subjektů mnoho nebylo. Po krachu jedné z ohromných novoborských skláren, zaměstnávajících několik stovek sklářů, se rozhodl zkusit to v rodné chalupě po svém. Během tří desítek let zažil ledacos. Ale dnes je takříkajíc z nejhoršího venku a jeho sklo s logem sv. Floriánka, jak světci zdrobněle říká, znají a odebírají leckde ve světě, včetně Nizozemska, Belgie či USA.
Pojďme se tedy se skupinkou turistů podívat, jak to ve Floriánově huti chodí...
Od historického skla až po moderní design
Exkurze provozu začíná hrdými průvodcovými slovy: „Naše manufaktura vyrábí kvalitní české sklo klasickou technologií...“
Návštěvníci jsou stručně a jasně seznámeni s technologií tavení vlastního „kmene“, což jsou suroviny k výrobě skloviny určené pro tvarování polotovarů a následnému zušlechťování. Dále se turisté dovídají, že huť má ve svém repertoáru neuvěřitelný počet tvarů a druhů, který čítá 4000 originálních vzorků! Neexistuje nic skleněného, co by zde nedokázali udělat. Prsty na obou rukou nám nestačí k vypočítání základního sortimentu, začínaje užitkovým a dekorativním sklem, sklem malovaným i pískovaným a broušeným. Místními majstrštychy jsou historické sklo lesní s velkým množstvím kategorií, dále pak secesní sklo a sklo tzv. studiové, vyráběné bez použití forem. Jedná se o předměty z různobarevného skla, zpracované různými technikami a technologiemi, používanými při ruční výrobě skla podle vlastních návrhů, fantazie skláře a historického skla, které je zdrojem inspirace. Floriánova huť má v této kategorii také těžítka, nejrůznější zvířátka, aroma lampy a další dárková skla či suvenýry.
Malá rodinná firma s velkým záběrem
Huť Florián vznikla přístavbou k rodné chalupě, jak jsme si již říkali. U pece samotné se točí jak otec i syn Lukáš Červený, tak další taviči a jejich pomocníci. Pracuje se na směny a nikdo tady nezná slůvko „nelze“. Jsou sehraná parta, při práci se příliš nenamluví. Je třeba šetřit sílu na foukání, otáčení píšťalou, obtěžkanou vroucí sklovinou i tvarováním bukovými formami, co chvíli chlazenými ve kbelíku s vodou. Jedná se o fyzicky namáhavou práci. Jen tu a tam mistrova slova či poznámky korigují vznikající dílo. Návštěvníky většinou nejvíce zajímá alchymie výroby všech těch nádherných věcí, které jsou k vidění ve vzorkovně hutě.
„Sklo existuje pět tisíc let a všechno už tady bylo,“ usmívá se průvodce a sklářský mistr v jedné osobě. „Jen je třeba to správně zopakovat! Tak kupříkladu, do amberu, jak se říká odstínu skla, přidáváme sůl i mouku. Pak jej dobarvujeme oxidy kovů. Kobaltem do modra, železem do zelena nebo do hněda.“
Jak se říká, odborník žasne a laik se diví. Na to, aby snad měl člověk vystudovanou vysokou chemicko-technologickou školu! Ale ne, svého času na to stačil tříletý učební obor v nejstarší sklářské škole na světě, v Novém Boru, plus specializovaná nástavba. Vzhledem k tomu, co ale skláři musejí znát a ovládat, je pak jisté, že lidé z tohoto oboru patří k nejvzdělanějším v dělnických profesích a jsou bezesporu jistou elitou.
Od ohnivého jícnu pece pak turisté pokračují k prohlídce brusičovy dílny. Klasické vybavení doplňuje diamantová pila a diamantová vrtačka. Brusič si doslova hraje s českým křišťálem a mechanicky opracovává a zdobí různými řezy v určitých dekorech a obrazcích jednotlivé kusy dle vybrané šablony.
Úžasné kombinace skla a cínu
Následující kroky návštěvníků pak míří do dílny cínaře či pasíře, jak se tomuto starému, dnes již téměř zaniklému řemeslu říká. To se hned tak někde jinde nevidí!
Další ze specialit Floriánovy hutě jsou totiž dobové petrolejové lampy a umělecké i užitkové předměty s kombinací skla a cínu, včetně nejrůznějších džbánů, korbelů nebo půllitrů s cínovými pokličkami nebo zdobením. Bezkonkurenční jsou cínové repliky secesních a barokních montur nejrůznějších tvarů, obepínajících a zdobících historické sklo velkého spektra tvarů. Všeuměl Jiří Štefan, pasíř jak se říká „od boha“ nadaný, si poradí s jakýmkoliv zadáním či úkolem. Brousí, čistí, patinuje, zvládne i restaurování poškozených kousků. Vlastnoručně si vyrábí formy a jeho práce je též ohromným přínosem pro zachování tradičních postupů pro dekorování skla. Po ukázce odlití a odpovědích na spoustu otázek se turisté s cínaře“ neboli „studeným kovářem“ jak se též cínařům říkávalo za středověku loučí.
Kouzlo starých petrolejek
Prohlídka pokračuje expozicí s jedinečnou výstavou více jak 150 kusů historických petrolejových lamp, které během let nashromáždil po burzách, aukcích a nejrůznějších starožitnostech sběratel Petr Červený. Jsou zde stolní i závěsné, jednoduché i bohatě zdobené s velkými, masivními podstavci.
Za tuto bohatou kolekci by se nemuselo stydět žádné oficiální muzeum, včetně Technického nebo Umělecko-průmyslového v Praze. Sklář Červený spojil příjemné s užitečným a svým sběratelským koníčkem se nechal inspirovat k výrobě replik dobového osvětlení, které zprvu nahradilo středověké louče. Jeho olejové a petrolejové lampy jsou návratem ke kouzlu romantického světla našich předků za využití všech technik zdobení, používaných v ruční výrobě skla. Floriánova huť kombinuje dle starých vzorníků sklo s cínem či dalšími kovy, jako je třeba mosaz nebo bronz, a dává tak vzniknout nejrůznějším dobovým lampám, zkrášlujícím naše současné interiéry či exteriéry. Petrolejky zdobí stejně vkusně krbové římsy vil novodobých milionářů jako pergoly či jiné kouty k posezení o víkendech nebo dovolených na tolik v Čechách stále oblíbených chatách nebo chalupách.
Za všechno může Josef Rindskopf
Většina výrobků, které opouští Floriánovu huť, je vytvořena podle německého sklářského mistra, který byl na přelomu 19. a 20. století považován na Teplicku za sklářského guru. Ladné křivky jeho lamp, mís, váz a pohárů jsou atraktivní pro zákazníky z celého světa i dnes. Vzhledem k tomu, že Petr Červený miluje historii, zejména styl secese a art deco, byli mu staří sklářští mistři vždy velkou inspirací. A tak, když zjistil, že v roce 1995 končí výroba ve sklárnách v Košťanech na Teplicku, které v době secese patřily k nejznámějším u nás i ve světě, rozjel se tam zachránit, co se dalo. Téměř z korby náklaďáku na poslední chvíli sundával unikátní, prastaré dokumenty, plné detailních návrhů a náčrtů včetně barevných zobrazení i postupů sklářské výroby. Zachránil tak čtyři desítky objemných foliantů vzorníků nesmírné historické a dokumentační hodnoty, které by jinak skončily ve sběrně. Protože ale Košťanská sklárna tradičně mimo mís, váz a pohárů vyráběla i svítidla, získal tak jakousi sklářskou kuchařku z časů přelomu 19. a 20. století, z níž dnes vaří takříkajíc každý den. Jak sám říká, ladné tvary a zdobné křivky se mu prý nikdy neokoukají.
Není sám, jak svědčí velký zákaznický zájem o výrobky z Častolovic, včetně turistů, kterým po exkurzi jen zrak v prodejní galerii přebíhá z kousku na kousek. Nejinak je tomu i v prodejně Sklárna Floriánova huť v Praze 10 ve Vršovicích, kde lidé nakupují nejenom drobné dárky, ale i luxusní designové výrobky. Jak často sami zákazníci říkají, jdou si sem potěšit oko a duši, jako do galerie.
Z rukopisu knihy Po stopách českých sklářů, kterou připravuje k vydání nakladatelství Grada
Ivan Černý
Foto Miroslav Feszanic
Další reportáže o výtvarném umění u nás i v zahraničí najdete na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery
