Je to vůbec možné, mnozí z nás se zcela jistě zarazí. V prvním případě samozřejmě, že ano. Poslední generace moderních protéz dokáže více než jen to. Ale aby nevidomý maloval či kreslil, kdo to kdy slyšel. A přece je to pravda. Toto umělecké vyjádření zrakově postiženým lidem umožňuje unikátní, světově uznávaná, patentovaná metoda bosenského akademického malíře Sabahudina Čeča, trvale žijícího a tvořícího v Praze.
My jsme se o tom zprvu přesvědčili na listopadovém jedinečném charitativním mezinárodním večeru v pražském Hotelu Kampa, kde VIP hostům z diplomatických služeb (v rámci nového nadnárodního projektu Golden Blot - Malujeme pro lepší svět - reportáž z této chvályhodné akce si můžete přečíst zde) Sabahudin Čečo, přezdívaný Dino, svou úžasnou volnočasovou aktivitu nevidomých představoval. Bylo to něco tak úžasného a mimořádného, obohacujícího život ve světě věčné tmy, že jsme rádi přijali pozvání do umělcovy tvůrčí dílny na jeden z jeho seminářů, kurzů či docela obyčejně řečeno večerního malování slepců. Tady, v ateliéru jednoho z malostranských paláců u vchodu do Vrbatovských zahrad, Dino Čečo v rámci již desetileté činnosti nadace Artevide, všestranně podporuje uměleckou činnost především nevidomých dětí, ale i mládeže a sociálně slabých.
Není na to sám, tu těžkou káru s ním roky táhne ředitelka nadace Artevide Zuzana Kopečná s přátelskou podporou herce a spisovatele Jaroslava Duška. Ten se zabývá esoterickou i duchovní literaturou a kromě jiného napsal o světě slepců s kolegyní Pavlínou Brzákovou knihu Tvary tmy na základě nejenom svých, ale i Dinových zkušeností s prací a tvůrčí činností nevidomých.
Dotyková metoda
Sabahudin Čečo (* 1953 v Sarajevu) je svérázným a zcela výjimečným akademickým malířem s klikatou životní cestou. V roce 1968 byl přijat v rodné Bosně a Hercegovině na střední uměleckou školu. V letech politického kvasu sedmdesátých let minulého století se vydává z Jugoslávie na zkušenou za rodná humna a zamíří do tehdejšího Československa. Na pražském Žižkově zprvu studuje výtvarný obor zpracování dřeva a posléze je přijat na Akademii výtvarných umění, kterou v roce 1978 absolvoval v ateliéru Karla Součka. Mezi jeho hlavní tvůrčí vyjádření patří dekorativní malba interiérů, nezanedbával ale ani témata figurální tvorby, se kterou svého času jako malíř začínal. V následujících desetiletích tvořil a vystavoval nejenom v Praze, která se mu stala druhým domovem, ale při dlouhém pobytu i v Německu, kde se mu díky talentu a neotřelým výtvarným metodám podařilo proniknout mezi místní zavedené, špičkové výtvarníky.
Slovy kunsthistorika: Dino Čečo zde vytvářel abstraktní asambláže, rozšířil možnost digitální technologie, umocňoval napětí mezi esteticky čistou přírodou, viděnou objektivem aparátu v kontrastu s usnadněnou předkreslenou výšivkou, která dotekem lidského přičinění nemůže dospět ke svobodě přírodního gesta, k puzení umělecké odvahy, jakou je emocionální vedení nitě, coby symbolu cesty k hledání a životnímu nalézání...
Zjednodušeně řečeno, tady je zakódován zrod unikátní malířské techniky pro obohacení života nevidomých. Dino Ćečo na ni přišel při experimentech se dvěma plátny a protlačováním barvy ukazovákem, chráněným krejčovským kloboučkem, jaký používal v rodině jeho praděd, děd i otec, staří krejčovští mistři. Tehdy si uvědomil, že při určitém zjednodušení vlastně vynalezl do té doby naprosto neznámou metodu, jejíž použití snadno vede k tvůrčímu vyjádření nevidomých. Až o něco později se zrodil nápad, jak z této metody učinit řetěz kurzů a workshopů, kam chodí nevidomí malovat, včetně následného pořádání nejrůznějších výstav a beneficí, to již pod křídly Nadace Artevide, která sňala z malířových ramen nelehké organizační břemeno a on se může plně věnovat samotné výuce a tvůrčím kurzům.
Ondřej, Šárka, Lucie a ti další...
Na seminář či kroužek, jak je libo, Čečovy arteterapeutické haptické metody, jsme s redakčním blokem a fotoaparátem přišli pár desítek minut před jeho zahájením. Dosti času na prohlídku desítek pláten s černobílými kresbami, často ne nepodobných abstraktní grafice – malířská žeň posledních týdnů děvčat i chlapců, kteří sem pravidelně a rádi docházejí, aby prostřednictvím Dinovy metody přenesli na plátno svůj vnitřní svět plný zážitků, emocí, přání i představ a fantazie. Jejich práce s dřevěnou hůlkou s následující speciální transformací vytvoří plastický reliéf, jehož prostřednictvím si mohou po jeho ztvrdnutí osahat citlivými bříšky prstů (hapticky prohlédnout) a přečíst ho, či představit jako knižní text psaný Braillovým písmem.
Příchozí mládež se vítá jak s malířem, tak i se Zuzanou Kopečnou, která chystá čaj a zákusky. Panuje tady doslova rodinná atmosféra. Na dětech i dospělých je vidět pohoda i spokojenost. Přítomen je zde i speciální pedagog Evžen Perout, který napsal výjimečnou odbornou publikaci Artterapie se zrakově postiženými, ve které se kromě jiného zabývá i otázkou psychiky nevidomých a jejich následné lability při zařazování se do běžného života společnosti, kde pak hraje artterapie nenahraditelnou úlohu.
Ale to již Dino Čečo připravuje plátna, barvy a další potřebné pomůcky.
„Co dnes budeš malovat?“ ptá se Ondřeje. „Vlka..“ usmívá se mládenec a točí tvář po hlasu k učiteli. „Víš, jak vypadá?“ chválí mu Dino netradiční námět. "Jako pes, osahal jsem si jeho figurku...“ přikyvuje mladík, nevidomý od narození.
„A ty, Šárko?“ oslovuje Dino Čečo mladou dívku, trpící těžkou šerosvitostí. Ta má oproti Ondrovi alespoň minimální vizuální představu o své malbě, chce udělat vánoční stromeček s hvězdou na špičce a dárky pod ním.
Sledujeme, jak malíř širokou stěrkou nanáší na spodní plátno v jednoduchém laťkovém rámu černou magmatickou barvu, kterou celou tu bílou plochu v tlusté vrstvě potře. Na to přikládá plátno druhé, ze vzdušnějšího materiálu, které umožní vzlínání barvy vzhůru. Speciální barva po doteku a tlaku dlouhé dřevěné jehlice prosakuje na horní plátno a dává tak vzniknout jednoduché i složité kresbě.
Ondřejův vlk postrádá sice konkrétní tvary, ale i tak je odrazem chlapcovy představivosti a fantazie. Při práci si napětím olizuje rty a zapomíná na celý svět kolem sebe. Ve chvíli, kdy má pocit, že je hotov, s úlevným oddechnutím odkládá jehlici. Prsty pravačky se přesvědčuje, kde je pravý kraj plátna a ještě přidává svou autorskou značku. Sklízí pochvalu a díky známému prostředí celkem jistě zamíří ke stolu, aby si pochutnal na čaji s tatrankou.
Šárce ale obraz trvá o něco déle. Vzhledem k tomu, že ví, jak vánoční stromeček vypadá, a protože se zbytky zraků přece jen trošičku vnímá kontrast bílé a černé, naklání hlavu v touze lepší orientace blízko k plátnu. Nechává si i poradit od učitele, nebrání se určité korekci díla, jako by byla studentkou na Akademii.
Kdo ví, třeba bude jednou z prvních nevidomých umělkyň, které ji vystudují, neboť jak říká Dino Čečo, je mimořádně talentovaná a mohla by při dobrém vedení dokázat „věci nevídané“.
Epilog
Dvě hodiny určené pro malování pro dnešek končí. Loučíme se s pedagogy i dětmi a odcházíme plni nevšedních zážitků, přesahujících veškerá očekávání, se kterými jsme na tento unikátní druh artterapie zamířili. Zbývá dodat, že velkým přínosem Čečovy metody je i mpžnost objevovat talentované nevidomé děti a talent v nich nadále rozvíjet. Bez ohledu na jejich handicap by se z některých mohli stát třeba i uznávaní umělci. I v tom je popisovaná metoda zcela unikátní.
Autor: Ivan Černý
Snímky Jana Parkmana
Popisky k fotografiím
Foto č. 1: Před krátkým časem jsme mohli vidět výstavu nazvanou Šerm z volné tvorby Dino Čeča v Galerii P + P Kobylka. Pod názvem výstavy se skrývá věčný souboj dobra se zlem... Autor představuje jeden ze svých obrazů.
Foto č. 2: Speciální pedagog Evžen Perout v knize Artterapie po nevidomé říká: Artterapie kromě zábavy a potěšení z vlastní tvorby pomáhá při překonávání strachu, životních změnách i při snaze porozumět sobě i druhým...
Na další návštěvy ateliérů se můžete s webem Putování za uměním vydat zde nebo na facebooku ArcusGallery