Životní příběh akademického malíře Dmitrije Kadrnožky by vydal na objemný román. Na svého žáka by byl Jan Bauch jistě pyšný. Z nadaného a pilného kumštýře (* 29. října 1923 v Kroměříži), se během let stal světoznámý malíř, rovněž profesor výtvarného umění a dokonce docent. Svého času dokonce na pozvání samotného Fidela Castra (v letech 1967 až 1975) vybudoval a řídil havanskou Escuela Superior Nacionál del Arte - obdobu naší akademie.
Do Mistrova pražského ateliéru musíme Hybernskou ulicí, kde v půdních prostorách jednoho z dobových paláců tvoří již od jednašedesátého roku minulého století. Vítá nás charakteristická vůně ředidel a barev, nabídnutá ruka ke stisku a sklenka výtečného vína.
„Dárek od mých žáků,“ usmívá se muž s ostře řezanými rysy, orlím nosem a pěstěnou bradkou barvy čerstvě napadlého sněhu. „Čas od času některý z nich zavítá do Prahy. Nikdy neopomenou se zastavit...“
I ve svých šestadevadesáti je Míťa, jak mu říkají přátelé, pořád štíhlý jako mladík. Rovná přímka ramen nepoklesává, jiskra v očích svědčí o jeho temperamentu a rýhy po obou stranách úst jsou dokladem toho, že má smysl pro humor a rád se naplno a nahlas směje.
Curriculum vitae
Pražskou Uměleckoprůmyslovou školu absolvoval v letech 1945 až 1950. Od jednapadesátého do čtyřiapadesátého vystudoval obor scénografie na Akademii Muzických umění. Před působením na Kubě se věnoval volné tvorbě, ve které po návratu do vlasti pokračuje. Jeho kresby a obrazy jsou v soukromých i státních sbírkách po celém světě, velké domácí i mezinárodní uznání si rovněž vydobil tvorbou filmových plakátů, kterých má na svém autorském kontě více jak tři stovky. Mnohé byly vyznamenány prestižními cenami, nesoucí jména Picassa nebo Miróa či Lotreca. Léta Dimitrij Kadrnožka pracoval pro divadelní scény a vycházely mu v edici Bibliofilie i básnické sbírky, vlastnoručně ilustrované.
Díky mládí prožitému v protektorátu umí německy, výborně pak španělsky a dobře se domluví francouzsky, neboť do Mekky malířů Paříže rád a často jezdí. Poprvé na stáž již v roce 1947. Jak říkají kunsthistorici, Kadrnožka není v pravém slova smyslu krajinář ani figurativní nebo abstraktní malíř. Jeho inspirací je příroda, zvuky, vůně, světlo a barvy. Milovníky kuriozitek pak jistě bude zajímat, že patří k Lóži svobodných zednářů tzv. francouzské větve. Příjmení Dimitrij mu dal otec, legionář, který při tažení Ruskem přestoupil na pravoslaví. Takže v rodném či jak se dříve říkávalo křestním listě má napsáno: Jaroslav, František, Evžen, Dmitrij Kadrnožka. Jeho tatínek, hrdina od Zborova, dostal po návratu osobní poděkování od T. G. Masaryka za služby Vlasti v Rusku, které začínalo slovy "Milý Jeníku..."
Bláznivý Čech
Pobyt v Karibiku se mu hluboce zadřel do srdce, rád a poutavě o svém působení v Havaně vypráví. Nezasvěceného člověka překvapí líčení poměrů, kdy Kubánci včetně nevyššího vedení o sobě nehovořili jako o komunistech, nýbrž jako o Fidelovcích či Castrovcích. Málo kdo dnes ví, že se Kuba bránila ortodoxnímu sovětskému vedení země a snažila se jít, i přes veškerou spolupráci se SSSR, pokud možno svou vlastní cestou. Lidé si nesmírně vážili výdobytků revoluce a svých barbudos - Vousáčů, vítězů z pláže Giron. Těch sociálních vymožeností byla spousta. Zajištěná práce, zdarma zdravotní péče a školství, minimální nájmy, laciné potraviny, byť vázané lístkovým systémem, který měl ale především blokovat překupníky a šmelináře. V rámci reorganizace školství bylo zdarma i studium na umělecké škole v Havaně, která však jako sůl potřebovala „dát z gruntu dohromady“.
„Prostředky pro školu se nešetřilo. Měli jsme k dispozici nejdražší materiál špičkových značek, od barev přes štětce až po pauzáky,“ vzpomíná profesor Kadrnožka. „Studenti měli moderní kolej v areálu, zbudovaném z „imperialistického přežitku - golfového hřiště“ z času Batisty. Jídlo se podávalo třikrát denně v menze, také zdarma. Horší bylo temperamentní Kubánce naučit studijnímu řádu...“ usmívá se Dimitrij Kadrnožka. „V zimě, kdy klesla teplota na dvacet stupňů Celsia jsem kupříkladu našel školu jako vymetenou. Jediný, kdo tam byl, byl školník a ostraha v jedné osobě. Kde jsou žáci, ptám se a on jen ucedil mezi zuby: "Kdo by chodil v tomhle nečase do školy... jedině snad bláznivý Čech...“
Jisté ale je, že Kadrnožka ve funkci děkana školu postavil na nohy, důrazně vyžadoval nejenom docházku, ale i práci podle učebních plánů. K velké radosti studentů zavedl kromě jiného akty, kdy se pracovalo podle modelek, v silně katolické zemi dosud věc nevídaná. Dokonce později pravidelně pořádala škola prodejní výstavy prací žáků, které šly na odbyt a škola tak našetřila na tvůrčí cesty, stáže a pobyty v zahraničí pro nejtalentovanější studenty.
Bar Floridita
Dimitrij Kadrnožka prožil na Kubě úžasných pár let. Jelikož je společenský a snadno se seznamuje, měl takříkajíc na každém prstě hned celou řadu přátel. Jezdil s nimi na ryby i kraby a škeble, které si pekli hned na pláží, toulal se krajinou, objevoval venkov i městečka. A jak jinak, šel i po stopách velkého amerického spisovatele. Seznámil se s mládencem jménem Ramón, kterého Hemingway našel opuštěného a živořícího na ulici a vzal ho do své legendární vily, kde mu dal místo správce.
Z bývalého bezdomovce se stal spisovatelův věrný přítel, který později rád Kadrnožkovi o Hemingway vyprávěl. A co víc, pozval ho i do vily Finca La Vigia, jižně od Havany. V ten čas zde ještě nebylo zřízeno muzeum nositele Nobelovy ceny za literaturu, ale vše bylo zařízeno, jak za spisovatelova života.
„Bylo to něco úžasného,“ vzpomíná Dmitrij Kadrnožka. „Viděl jsem psací stolek Hemingwaye, u kterého ve stoje psal novelu Stařec a moře, dokonce jsem byl i na záchodě, kde si Ernest čítával, aby měl klid a nikdo ho nevyrušoval. Strašně mě překvapilo, že mezi knížkami měl anglické překlady Karla Čapka, nejraději a opakovaně si prý četl R.U.R.!“
Pochlubit se může Dimitrij Kadrnožka i koťátky, které od Ramóna dostal z kočičí smečky slavného spisovatele, který měl ty malé domácí šelmičky moc rád. Kdo jiný to může říci...
Ernest Hemingway pravidelně dopoledne psával dvě až tři hodiny, pak si šel zaplavat do bazénu v zahradě domu. Cestou se ohnul pro hrstičku kamínku na štěrkovanou cestu, kolik jich sebral, tolikrát přeplaval bazén. Poté osvěžen šel na oběd a za přáteli i inspirací do města.
A jak, že to bylo s tím „přepitím“ Hemingwaye?
„Bar Floridita patří k turisticky nejnavštěvovanějším podnikům ve staré Havaně. Tady, u kratší části mahagonového barového pultu, měl své křeslo Ernest. Svědčí o tom jeho busta. Na stěně nad ní visí jeho fotografie a nikdo si tam nesmí sednout. To je nepsané pravidlo, které střeží barman, který Hemingwaye osobně obsluhoval. Párkrát jsem tam zašel, a když už jsme si na sebe zvykli, tak povídám, kolik že ten chlap utrhl daiquiri?"
„Dvanáct!“ Mlaskl obdivně barman. “A všechny s tuplovaným panákem rumu. Dodnes ho nikdo nepřekonal...“
„Ne?“ povídám. “Tak já to zkusím...“
Abychom nenapínali. Dmitrij Kadrnožka jich vypil dva a dvacet! Barman nevěřil vlastním očím, zvláště když malíř odcházel po svých, i když vratkým krokem. A tak se z „bláznivého Čecha“ stal „muž, který přepil Hemingwaye“ a rázem vstoupil do dějin baru Floridita.
Nutno dodat, že on jediný na celé zeměkouli má právo sedět v Hemingwayově barovém křesle, o čemž rád ve volné chvíli, kdy odloží paletu se štětci, přátelům vypráví.
x x x
I ve svém vysokém věku je akademický malíř Dmitrij Kadrnožka pilným autorem, který nepřestává tvořit a každoročně vystavuje. Při této příležitosti připomínáme kupříkladu jeho úspěšnou prezentaci v roce 2016 v Chrudimi. Jeho plátna, grafika i plakáty se úspěšně draží na aukcích a bývají i na nejrůznějších charitativních akcích. V současnosti má Dmitrij Kadrnožka i několik svých děl na výstavě Akta Erotika II. v Galerii Opletalka zkraje Opletalovy ulice v Praze, kam tímto naše čtenáře rádi zveme.
Autor: Ivan Černý
Snímky: Jan Parkman
Na další návštěvy ateliérů se můžete s webem Putování za uměním vydat zde nebo na facebooku ArcusGallery