Publicista a spisovatel Jiří Vlastník se setkal při svých literárních cestách s mnoha pozoruhodnými osobnostmi, a to nejenom ze světa kultury. U některých z nich čistě pracovní zájem přerostl do vztahu, který by se dal nazvat přátelstvím. V tom případě se rozhovory stáčejí na jinou úroveň, káva, sklenka vína či koňaku dostávají tak říkajíc „jiný buket“. Tyto osobnosti toho mnoho prožily a hodně toho znají – autor proto rád nechá ochutnat i čtenáře webu Putování za uměním. Dnes s nejen operní hvězdou, Soňou Červenou.
Vy oblaka pod zlatými hvězdami, životy jež unášíte v dál, opuštěn tu stojím, poutník neznámý, rád bych se vám dneska zpovídal...
"Písničku z mládí složil můj otec a pojednává, jak víte, o stárnutí. Na pódiu jsem ji zpívala jako pětiletá holka a všichni po celou dobu řvali smíchy. Začala jsem strašně plakat, když ke mně přistoupil tenor Národního divadla Otakar Mařák, utřel mi slzy a povídá – Soničko, zazpívala jsi to krásně. Nedej se!"
Soňa Červená na slova slavného českého pěvce nezapomněla. Její cesta životem nebyla snadná a to povzbuzení - nedej se – si často brala k srdci. Na vrcholu její umělecké kariéry ji posléze tleskaly zaplněné sály předních operních scén celého světa.
Její slavná Carmen dojímala diváky v Berlíně, Hamburku, Ženevě, ale i v opeře v dalekém San Francisku a dalších městech. To jsme ovšem doma nesměli vědět. Většina z nás tady v Čechách vzpomínala především na roli Soni Červené v americkém muzikálu Finians´Rainbow s nádhernou hudbou Burtona Laneho. Do češtiny ho převedli naši legendární divadelníci Jiří Voskovec a Jan Werich. Po svém návratu z amerického exilu, kam museli uprchnout před nacisty, ho v Praze uvedli v roce 1947 pod názvem Divotvorný hrnec. Trvale vyprodané představení se dočkalo 318 repríz.
"Tu naši českou verzi dodnes považuji za ještě lepší, než slavný americký film s Fredem Astairem a Petulou Clarkovou,“ dodává paní Soňa. Mohla tak začít její kariéra muzikálové hvězdy, ale přišel rok 1948 a vše bylo rázem jinak. Jiří Voskovec odešel pro nesouhlas se způsobem vlády komunistů natrvalo do USA, kde dosáhl jako herec nemalých úspěchů. Soně Červené se pak splnil její dětský sen – stát se operní pěvkyní. Na operních jevištích prožila dalších třicet let, aby se nakonec opět vrátila k muzikálu.
Její otec, doktor práv Jiří Červený, říkával: „Lidský život se dělí na tři fáze – dětství, mládí a ...jé, vy dobře vypadáte“.
Soňa Červená se domů, do vlasti, mohla vrátit po roce 1990 až v tom období třetím. Poznal jsem ji krátce po jejím návratu do Čech mezi našimi předními šansoniéry ze spolku Šanson věc veřejná, se kterými si přišla zazpívat. Dodnes rád vzpomínám na ten březnový večer roku 2001. Narvaný sál Deylovy konzervatoře na pražském Maltézském náměstí. Pianista Milan Jíra zve na pódium Soňu Červenou. A ta štíhlá paní jde, a lidé tají dech už nad způsobem její chůze. A paní Soňa hovoří a zpívá. A lidé zcela fascinovaní žasnou nad způsobem, jak. Ten plný sál Čechů, (ti, kteří se nevešli, sledovali představení z chodby otevřenými dveřmi) s překvapením zjistil, jak může být čeština krásná. Přitom v interpretaci ženy, která desítky let u své milované Vltavy nebyla.
Krátce na to jsem seděl se Soňou Červenou v jejím bytě na nábřeží Vltavy. Splnila si svůj sen bydlet, pokud se do Čech vrátí, právě na tomto místě. Byt ještě nebyl zařízen, v pokoji byl jen malý stolek a dvě židle, na kterých jsme seděli a povídali si. Snad s kávou, určitě ne se savignonem. Také nemohu říci, že jsem snad patřil do té úžasné skupiny osobností z celého světa, které paní Soňa počítá mezi své blízké přátele. Vlastně jsem ji znal především z dětských let jako Káču Maršálkovou z Divotvorného hrnce. A na Jana Wericha jsem se chtěl ptát především. Ovšem dověděl jsem se toho ze života této mimořádné osobnosti mnohem více, a vlastně se s překvapením dovídám stále...
Prosím nelíbat!!
Soňa Červená se narodila v roce 1925. První dny se musela koukat na svět přes skla inkubátoru. Výše uvedený nápis i s těmi dvěma vykřičníky měla vyšitý na slintáčku, jakákoli nákaza byla velkou hrozbou. Vstup do života se tedy moc nevydařil, ale o to slavnější bylo rodinné prostředí. To se ovšem musíme vrátit do Prahy začátku minulého století. Po vzoru Paříže a Vídně se zde zakládaly šantány a kabarety. Ten nejslavnější založil student, později doktor práv, Jiří Červený a nazval ho Červená sedma. Tento kabaret se stal jedním z mezníků české divadelní historie. Až do poloviny třicátých let se tak v rodině Červených scházely největší osobnosti našeho uměleckého světa. Včetně operních pěvců...
A ti Vás již tehdy přivedli na myšlenku stát se jednou slavnou Carmen?
„Asi ano. Na herečku jsem si hrála už jako docela malá holka a tatínek mi v tom hodně pomáhal. Mým pěveckým idolem byla tehdy Zarah Leanderová. Ptáte-li se však na Carmen, k tomu skoro životnímu zlomu došlo po jedné odpolední návštěvě této opery, kdy si hlavní představitelka Mary Cavanová poodhrnula vyzývavě sukni a já spatřila, že má v podvazku ukrytou dýku. A já byla tak nadšená, že jsem od té doby nosila v punčochách kapesní nůž. Tehdy, kdy jsem vůbec ještě netušila, zda mám alespoň trochu hlasu, jsem si řekla – já budu operní zpěvačkou! Láska zvláště k této roli mi od tohoto okamžiku mého dětství vydržela po celý život.“
Svět patří nám
V období druhé světové války prožívala Soňa Červená své mládí. A podle titulu slavné písně Voskovce a Wericha Svět patří nám se snažila žít přese všechno naplno. Vyvzdorovala si odchod z gymnázia na konzervatoř, prožívala období bouřlivých lásek...
Jenže svět patřil tehdy i jiným. Gestapo zatklo matku i otce a odvezlo je do koncentračních táborů. Oba ale přežili. V listopadu 1948 byla matka zatčena opět. Tentokrát komunistickou státní policií. A ve vězení zemřela. Když se Soňa Červená snažila zjistit proč, dostala jen radu, ať po tom nepátrá. Jenom neznámá žena ji za obrovskou sumu peněz prodala maminčin prsten, který paní Soňa nosí dosud...
Pro naši umělkyni následoval zákaz veškeré umělecké činnosti, její slavná role v Divotvorném hrnci musela být přeobsazena. Pomohl nakonec zásah Jana Wericha, tato mimořádná osobnost české kultury měla stále ještě dostatečný vliv. Soňa Červená se vrací k milovanému divadlu, nakonec končí v opeře v Brně. Dveře Národního divadla v Praze má však natrvalo zavřené...
Co pro Vás Brno znamenalo?
„Bylo to moje první operní angažmá a zpívala jsem tam celých sedm let. Setkala jsem se poprvé s velkým symfonickým orchestrem, akustikou velkých sálů. A hlavně získala lásku k dílu Leoše Janáčka, který se tam tehdy hodně hrál. Našla jsem tam také dobré učitele, kteří mi hodně pomohli v další kariéře. I do Brna však dosahovala státní moc a já i tam zažívala různé útrapy, která mě však spolu s úspěchy zformovaly pro moji další uměleckou dráhu.“
V roce 1961 jste emigrovala z tehdy východního Berlína na západ...
„Jediným důvodem emigrace byl fakt, že jsem už konečně dostala smlouvu do Národního divadla, ale státní orgány mě označily jako třídního nepřítele a nesměla jsem ji podepsat. Byla jsem tehdy angažována ve východoberlínské státní opeře. Každý český zpěvák touží zpívat v pražském Národním divadle a já pochopila, že mi to doma nikdy neumožní. A tak jsem nakonec přešla berlínskou dělící čáru...“
Pomohl vám prý tehdy sám Herbert von Karajan...
„Herbert von Karajan se dověděl, že zrovna zpívám ve Východním Berlíně a poslal svého sekretáře André von Mattoniho aby mne k němu pozval, neboť si mě přál slyšet zpívat. Přijela jsem do Západního Berlína se svým pianistou, ten byl však ještě více rozrušen než já, takže to dopadlo tak, že si za klavír sedl sám Karajan. Zpívala jsem svého oblíbeného Cherubína z Figarovy svatby. Dohrál a jenom skoro zašeptal svým tichým hlasem – uvidíme se v Salcburku – a opustil sál. Politická situace se v té době zhoršovala, začala se stavět Berlínská zeď a já se musela rozhodnout. Pan von Mattoni, duše Salcburského festivalu, mi nabídl angažmá ve Vídeňské opeře a já nakonec přijala.“
Carmen nejslavnější
Odchod z domova nebyl bezbolestný. Ve Vídni se dostavuje stesk po Praze, po přátelích. Dostavují se i výčitky, že nechala východoberlínskou státní operu na holičkách, nesplnila ani své koncertní závazky. Rozhodne se nakonec smlouvu ve Vídni zrušit, odjíždí splnit poslední závazek – zazpívat 17. září 1961 premiéru Carmen v Dortmundu dle smlouvy mezi Vídeňskou a tamní operou.
Podle Soni Červené to byla její Carmen nejlepší, méně dravá a zcela odevzdaná svému osudu… A německý tisk?
„Carmen plná slovanského ohně. Soňa Červená rázem naplní jeviště divokým temperamentem a pohádkově krásným altem. O takovéto Carmen sní režizéři a dirigenti...“
V roce 1962 Soňa Červená definitivně bere život do vlastních rukou, žádá o azyl, dostává uprchlické doklady. A angažmá v Německé opeře v Západním Berlíně. Zpívá roli Amneris v Aidě, zahajuje éru svých „svobodných“ Carmen. Vystupuje na nejslavnějších operních scénách Evropy, její Carmen s donem Josém, zpívaným Mario del Monakem, okouzluje San Francisko i Los Angeles. „Soňa Červená, nejlepší Carmen, jakou si lze dnes představit, fatální, ba fatalistická žena, která vystupuje a jedná jako přírodní živel,“ píší tehdejší noviny...
Kterou svou árii máte vlastně nejraději je asi zbytečná otázka...
„Ve svém životě jsem zpívala na čtyři tisíce operních představení, jenom Carmen zazněla v mém podání stopadesátkrát. Myslím tedy, že právě tato role mě provází celým životem. Potom mám velmi ráda roli Orfea z Gluckovy opery Orfeus a Euridika, za kterou jsem byla v Německu dvakrát jmenována komorní pěvkyní. Samozřejmě jsem ale milovala i všechny ty ostatní role, které mi osud dopřál interpretovat.“
V Americe jste se prý setkala též s Frankem Sinatrou?
„To je jen taková úsměvná historka. Byla jsem jednou v New Yorku s Jiřím Voskovcem na večeři v jisté umělecké restauraci. U vedlejšího stolu seděl Frank Sinatra, kterého jsem tehdy samozřejmě přímo zbožňovala, a on se mnou hned na dálku začal koketovat. Jiří Voskovec mi povídá: Jestli chceš, Soňo, můžeme si přisednout, já se s ním znám. Přisedli jsme si, Sinatra se mi hned galantně začal věnovat, posouval se ke mně blíže a blíže... Tak jsem nakonec řekla Voskovcovi: Víš co, Jiříku, sedneme si zpět k našemu stolu. A tak i skončilo toto mé dobrodružství se slavnou hvězdou.“
Měla jste prý nejen slavného tatínka, ale i pradědečka...
„Ano, byl to úžasný osud rolnického, nevolnického synka z devatenáctého století, který se vypracoval na vynálezce a továrníka v oblasti dechových nástrojů. Byl potom velmi slavný, byl i velkým českým patriotem a buditelem. Vystavoval všude ve světě ty svoje vynálezy, ty svoje dechové nástroje. Dověděla jsem se o tom z kroniky, kterou psal můj otec. Našla jsem ji zcela náhodou na půdě. Osm set stran zažloutlých listů. Trochu jsem se namlsala svojí autobiografickou knížkou Stýskání zakázáno a když se samo nakladatelství ptalo, co budu psát dát, rozhodla jsem se zpracovat příběh mého pradědečka.“
Po slavné operní kariéře jste se prý vrátila k muzikálům. Předpokládám, že k oné americké klasice, kterou já, mimochodem, velice miluji.
„A víte, že ne. Jsem u činohry v divadle Thalia v Hamburku, dělám hlavně muzikály moderní. Režíruje je Američan Robert Wilson, který je především kouzelníkem osvětlování. Cestujeme po celém světě – Hongkong, New York, Paříž, Brazílie... Hudbu k našim prvním muzikálům psal Tom Waits.“
Asi nejmenší ulička v Praze se jmenuje také Červená...
Musím se vrátit k onomu představení v Deylově konzervatoři. Soňa Červená tam kromě zpěvu zarecitovala i báseň jejího tatínka, Jiřího Červeného, s názvem Malá ulička. Nikdo tehdy netušil, že ty v podstatě recesistické verše, budou impulsem k neuvěřitelné akci.
„Můj otec, těsně než v roce 1960 zemřel, napsal básničku o tom, že by si přál pojmenovat malinkou uličku na Kampě, kde žil, svým jménem. V minulém režimu to samozřejmě nebylo možné. Otiskla jsem tuto velice vtipnou báseň náhodou ve své knize vzpomínek, všimli si toho dostatečně vlivní páni a uličku se jménem mého táty jsme konečně otevřeli.“
Ti “dostatečně vlivní páni“ byl především rozhlasový mág Jan Petránek a tehdejší ministr kultury Pavel Dostál. Vzpomínám na to plné náměstí na Kampě, když tu malou uličku křtili na jméno Červená. Hrálo se, zpívalo, kdosi tam vystupoval s loutkami...
Jména slavná i ta „obyčejná“, všichni v pohodě. Zmíněný Pavel Dostál, Jan Petránek, Josef Vinklář, virtuos na violonccelo Jiří Hošek, šansoniérka Marta Balejová, Kamila Moučková, úžasný Rudolf Pellar, více si teď nevzpomenu. Ti všichni přišli vzdát hold doktoru Jiřímu Červenému, ale troufám si říci, že snad více jeho dceři, paní Soně.
Jaká vlastně je komorní pěvkyně Soňa Červená? Dovoluji si citovat pár vět z její knihy Stýskání zakázáno.
„Dala jsem se unášet divým proudem kariéry, ale dbala jsem, disciplínou a pílí, abych cestou neztroskotala na některém ze záludných útesů. Dostala jsem do vínku dvě učenlivé hlasivky a snad i talent. Co z toho udělám, záleželo už jen na mně.
Stala jsem se jednou provždy vegetariánem. Moje filosofie, že žádný život nesmí být utracen, abych žila já, mi dává sílu a zdraví.
Nikdy jsem se nešetřila. A nelituji toho. Jiný, než takto plný život – plný pěvecky, herecky i osobně – nepřicházel pro mne v úvahu.
Jako dítě jsem byla stydlivá, samotářská a plachá. Ostatně, samotářem jsem dodnes. V různých jazycích je samotář, solitaire, solitary, solitario – něco drahocenného, pracně vybroušeného. Já si svou samotu pečlivě pěstuji, chráním a čerpám z ní sílu.“
Epilog?
Myslím, že tehdy před tou slušnou, či spíše až neslušnou řádkou let, jsme si asi všichni, kteří se s paní Sońou setkali, říkali, že si ta úžasná, úspěšná umělkyně na konci své kariéry přišla zaslouženě odpočívat do své vlasti, kterou nepřestala milovat. Jak se říká – krmit racky a labutě u své milované Vltavy. Opak byl pravdou a nejen mně poněkud vyráží dech. Soňa Červená začala působit v divadle v Hradci Králové (odkud pocházel i táta, JUDr Jiří Červený), brzy se ozvalo ale i Národní divadlo, a to činohra i opera, zářila kromě jiného ve Věci Makropulos či operním zpracováním tragedie Milady Horákové pod názvem Zítra se bude... Samozřejmě, to je jen malá připomínka – není to předmětem tohoto článku, vyjmenovat všechny aktivity.
Soňa Červená právě krom toho vydala druhý díl svých, tak říkajíc, pamětí Stýskání zažehnáno, v sobotu 7. října 2017 se objeví v kinech film Olgy Sommerové o její cestě životem pod prostým názvem Červená... Je to jistě krásné, obdivuhodné, záslužné. I poněkud smutné. Škoda, že i my jsme nemohli tleskat paní Soně, za její Carmen a další role, že se našli příslušní mocní, kteří za nás, a nejen v tomto případě, rozhodli jinak. A tak pro mnohé byla operní a muzikálová hvězda Soňa Červená dlouhou dobu jen onou Káčou Maršálkovou...
Autor: Jiří Vlastník
Snímky Jiřího Vlastníka a z archívu autora
Další rozhovory ze seriálu U kávy a sauvignonu si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery
Všechny rozhovory, které na webu Putování za uměním vyšly, najdete zde