Herečka, zpěvačka, improvizátorka a básnířka Jitka Osička (* 19. března 1987) vystudovala muzikálové herectví na JAMU v Brně. Absolvovala v roce 2013 v roli královny Alžběty I. v muzikálu Pokrevní sestry v Divadle na Orlí. Po absolvování JAMU se rozhodla zůstat na volné noze a, jak sama říká, nechat se životem vést. Působila na různých divadelních scénách v Brně, Praze i Liberci. Ztvárnila například postavu Funny Brice v muzikálu Funny Girl, Zuzanku ve Figarově svatbě, Marii Callas v Tosce nebo Marii Toufarovou v inscenaci Zpráva o zázraku (Josef Toufar).
Požádali jsme tuto mladou dámu, která srší energií jako Teslův transformátor, o rozhovor...
Pandemie čínského viru výrazně zasáhla do našeho života. Právě výkonní umělci, herci, zpěváci, muzikanti to pocítili asi skutečně tvrdě. Omezila Vaši tvorbu nebo tvůrčí záměry pro nejbližší dobu?
Tvorbu určitě ano. Jelikož jsme měli hrát v Divadle Kolowrat hru Dva na houpačce, dále byl zrušený 15. improvizační večer – Impro Woo, na téma Země-měřič... Dokonce v den, kdy se zavřela divadla a zrušily se veřejné akce, jsem měla plánovanou cestu do Brna. Měli jsme hrát Pucciniho Toscu, kde ztvárňuji Marii Callas.
V poslední době jste svoje vystupování "na prknech, která znamenají svět" dělila hlavně mezi Divadlo Kolowrat, kde vystupujete v roli Gity ve hře amerického dramatika a spisovatele Williama Gibsona Dva na houpačce, a autorské projekty Pohybové obrazy či improvizační pořady Impro Woo... Kdy myslíte, že opět začnete hrát, ať už v Kolowratu nebo s vlastními projekty?
Vzhledem k okolnostem si myslím, že nejdříve v září, možná až v říjnu. Náhradní termíny se sice zatím plánují, ale nic není potvrzené. Uvidíme v červnu, jak se situace bude dále vyvíjet a podle toho se zařídíme.
Razantně a s energií Vám vlastní jste vstoupila i do literatury, přesněji řečeno, poezie. V letech 2018 a 2019 jste v krátkých intervalech vydala tři svébytné nekonformní básnické sbírky. Budete v tomto nasazeném poetickém tempu pokračovat i nadále?
Nasazení a tempo se teď chtíc nechtíc zvolnilo samo. Na stole čeká v pořadí čtvrtá básnická sbírka Bubeníci na druhou. Myslím, že je teď dobré vyčkat. Pro všechny se změnila spousta věcí, obzvlášť pro umělce. Přesto věřím, že v létě začnou přípravy a konzultace s ilustrátorem.
K výtvarné spolupráci na básnických sbírkách jste postupně získala tři osobité výtvarníky: Daniela Beneše, Jaroslava Kláta a Otto Plachta. Kdo bude, není-li to tajemstvím, ilustrovat chystanou sbírku?
Tajemství to není. Bude to akademický malíř Jiří Šorm. Vynikající výtvarník, ilustrátor a především člověk s neuvěřitelnou silou osobnosti. Na svých vernisážích tancuje, což bylo velkým překvapením. Většina kreseb a fotografií, které jsem viděla, jsou úžasné. Čeká nás krásná fáze plná setkávání, tvorby a naladění se...
V poslední době jste dvakrát vystupovala v Kutné Hoře. Nejdříve jste v květnu 2018 při vernisáži výstavy Kamil Lhoták: Knižní ilustrace, kterou připravila místní umělecká agentura ArcusGallery, ohromila publikum svými Pohybovými obrazy, podruhé jste v listopadu 2019 zaujala a pobavila diváky improvizačním pásmem v rámci cyklu Na skleničku s... Čím Vás město pod Svatobarborskou katedrálou oslovilo, zaujalo?
Především svojí atmosférou. Každé město, či místo má vlastní energii. Kutná Hora mě hladí na duši. Kdybych měla k dispozici pět slov, vyjádřila bych je: tichost, klidná řeka, statečnost, soudržnost, zázemí. Navíc krásné vzpomínky na první vystoupení s baletním mistrem Vlastimilem Harapesem. Ráda bych si tam znovu udělala výlet a jako pejsek „očichala“ tamější zákoutí.
Střídáte minimálně tři umělecké profese, herectví, improvizaci a básnictví. Ve které jste nejšťastnější? Případně, kdy cítíte největší profesní uspokojení?
To je nádherná otázka. Děkuji za ni. Největší naplnění cítím v čisté improvizaci. Proto dávám do Impro Woo večerů za doprovodu bubeníka Ondřeje Glogara, který hraje na handpan a didgeridoo, absolutní maximum. Existujeme spolu na malé scéně Art Space, kde na dané téma vzniká příběh obohacený o zmíněné hudební nástroje a pohyb. Tam cítím bytostné štěstí na vyšší úrovni z hlediska přenosu a pozvednutí vibrací ve vztahu herec – divák.
Stačí Vám k odpočinku zmíněné střídání profesí, nebo potřebujete relaxovat i jinak?
Les, příroda a masáže... To je pro mě největší relax a zároveň nutnost. Chodím také cvičit, většinou pětkrát týdně. což považuji za aktívní formu odpočinku. Les a jeho tichost – tam je vše, co člověk hledá... stačí naslouchat...
Najdete si čas sledovat kulturní počiny svých kolegů? Zajít si jen tak pro radost do divadla, na koncert nebo film, přečíst si knihu nebo, abychom byli styloví, básnickou sbírku?
Určitě ano. Byla jsem se podívat například na úžasné představení ve Švandově divadle – Lady Macbeth z Újezdu v režii Davida Jařaba, které mě naprosto ohromilo. Aktuálně doslova „hltám“ čínský autobiografický román Totem Vlka o životě mladíka Ťiang Žunga. Příběh se odehrává v Mongolsku a pojednává o síle, svobodě, moudrosti a odvaze vlčí smečky.
Vraťme se ještě na závěr zpátky k čínské pandemii. Shledáváte na tom všem, co nás potkalo, něco pozitívního?
Jak se říká: Všechno zlé, je k něčemu dobré. Tedy určitě ano. Za pár týdnů se hektický způsob života zastavil. Fáze, kterými jsme prošli každý jednotlivě, a zároveň všichni dohromady, byly naplněné dle možností. Znovu se objevila tichost míst, malé nadechnutí a především uvědomění hodnot, kvalit a priorit...
Autor: MiM
Snímky: René Sýkora
Další divadelní rozhovory si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery