Zmapovat historii tuzemského protestsongu se snaží nové obsáhlé dvojalbum. Ne na všechny ale došlo.
Dvorní vydavatel Hany Hegerové Tomáš Padevět si dal nelehký úkol – zmapovat tuzemský protestong. Výsledkem je dvojalbum Protestsongy 1966 až 2017 obsahující téměř pět desítek písní zhruba dvou desítek interpretů od Kázání v kapli Betlémské v podání právě Hany Hegerové až po několik let starý song Davida Kollera a Barbory Polákové Sami.
Zásadním problémem se však stala přílišná soustředěnost na mainstreamovou či chcete-li populární hudbu šedesátých let. Písně z tohoto období tvoří celý první a nemalou část druhého disku.
Na jednu stranu je to logické. Zejména po okupaci Československa v srpnu 1968 se do velmi otevřených kritických písní pustili nejen tehdejší symbol odporu Marta Kubišová, ale i Waldemar Matuška, Karel Černoch, Milan Drobný, Václav Neckář, Eva Pilarová, Jitka Zelenková a další zavedená jména. (Pravda, někteří z nich se přitom v době normalizace opět rádi či po veřejné omluvě stali součástí komunistického mainstreamu a tehdejších televizních estrád, zatímco jiní byli za své postoje k okupaci perzekvováni.)
Z mnohých tehdejších skladeb však skutečně mrazí. Nejen ze známé Modlitby pro Martu a „Bratříčka“ Karla Kryla, ale třeba z písně Jděte domů Pavla Nováka, Matuškova Krysaře, Černochovy Písně o zemi či ze songu Zbývá mi jen píseň Petra Ulrycha. (Zarážející je přitom neúčast velmi známé písně Běž domů, Ivane Jaromíra Vomáčky.)
Druhým problémem je neúčast zástupců dalších, menšinových žánrů. Z folku přišla řada jen na Karla Kryla, Miroslava Palečka s Michaelem Janíkem, Bohdana Mikoláška a Jiřího Dědečka, z trampské scény pak na posmutnělý song Už se mi tvůj šátek v dálce ztrácí od Spojených trampských osad.
Kritické písně třeba od Jaromíra Nohavici, Vladimíra Merty, Vlastimila Třešňáka či od Svatopluka Karáska na dvojalbu nenajdete. Zcela pominut je underground, punková a novovlnná scéna typu Jasná páka/Hudba Praha a její Pal vodsuď, hajzle.
Celkově tak budí dvojalbum dojem usilovné, ale přece jen nedotažené práce. To nepřímo přiznává i vydavatel, když uvádí, že s některými subjekty či jednotlivci se prostě na poskytnutí autorských práv nedohodl. Jako první pokus o zmapování protestsongů v Československu to není špatné.
Třeba se však dočkáme pokračování týkající se právě oněch menšinových žánrů, které měly k protestsongu a kritice režimu od sedmdesátých let radikálně blíže než tehdejší mainstream a lidé podepisující Antichartu.
Autor: Dušan Kütner
Další hudební recenze najdete na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery