Hořící měsíc, banální romantický příběh, napsala jihoafrická spisovatelka Jo Watsonová. Pod jeho povrchem se skrývá několik více či méně zdařilých pokusů o probuzení minimálních feministických impulzů a boření předsudků. Předpokládá však, že čtenářka je světem nepolíbená princezna ze zamčené komnaty ve věži.
Watsonová do středu knihy postavila mladou Lilly Swansonovou, která má po krušném dětství jasně nalinkovaný život. Hledala dokonalého manžela, jehož dokonalost spočívá ve fyzické kráse árijského typu a pochopitelně omamném bohatství. V jejím světě je nutné se do pětadvaceti vdát a nadále se věnovat jen zušlechťování svého vzhledu.
Hloupými náhodami nabytý děj startuje momentem, kdy Lilly u oltáře opouští její verze pana Božského a po psychickém zhroucení sama vyráží na líbánky do Thajska. Ty jsou pro ni jistou verzí křtu ohněm a především, což bylo zřejmě autorčiným záměrem, edukativní cestou ven z komfortní zóny a poznávacím výletem do světa inteligence a duchaplnosti.
Autorka nechává hrdinku empiricky poznat, že ne každý člověk oblečený v černém a s tetováním na ruce je nebezpečný deviant, že jízda taxíkem bez partnera není životu nebezpečná a že i život mimo nalinkovanou kolej může být snesitelný a obávaná nezávislost vlastně docela fajn.
Watsonová se zjevně snaží ukázat, že hodnoty nejsou v pohodlném životě vedle movitého manžela a že se nemusí bát stát na vlastních nohou.
Celým dějem prochází těžko únosná klišé následovaná dalším klišé a předvídatelnost dosahuje vrcholů. Pokud by se k textu dostal čtenář feministicky či jinak pokrokově smýšlející, hrozí, že by knihou mrštil v dál, neboť postava Lilly je dobrovolně hloupá do morku kosti. Na základě vyprávění o své minulosti jí nikdo neupíral myšlení ani seberozvoj, sama se rozhodla být přízemní panenkou a prostou a spokojenou manželkou.
Byť jde o brakovou literaturu, textu by prospělo, kdyby nebyl tolik prošpikován scénkami, v nichž hrdinka nastoupí do letadla v pyžamu a bačkorách s králíčkem a vůbec o tom neví nebo kdy skončí v moři v bílých šatech a až pozdě zjistí, že mokré jsou úplně průhledné.
Autorka: Lucie Zelinková
Zdroj: Právo
Další literární recenze si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery