Recenze - Filla na Kampě

Vernisáže v Sovových mlýnech na pražské Kampě mají svou specifickou atmosféru, což mi jistě potvrdí většina už pravidelných návštěvníků, kteří vždy zaplní celé rozsáhlé nádvoří tohoto paláce moderního kumštu. Vytváří ji už i samotná přítomnost charismatické paní Medy Mládkové, které jistě všichni přejeme to, že se dobrá věc podařila, že si splnila velký sen o důstojném přístavu moderního umění. I přes všechny ty klacky pod nohy, které ji kladli závistivci s onou nešťastnou českou náturou – copak to jde, aby byl někdo podezřele úspěšný a nechtěl na tom vydělat nějakou nekalou fintou patřičný balík bankovek.

Zdejší vernisáže, zvláště v poslední době, jsou prakticky vždy velkou, překvapivou, událostí, často i senzací. Toyen, Šíma, Born... vždy to byl mimořádný zážitek. Nyní tedy došlo na velkou postavu meziválečného výtvarnictví, Emila Fillu. Malíře, který prošel pozoruhodnou cestou od lyrického kubismu k vzrušujícímu surrealismu, který se s příchodem ponurého konce třicátých let adekvátně dramatizoval. Emil Filla byl dominantním členem Svazu výtvarných umělců Mánes, kde jako starší (narodil se 3. dubna 1882, zemřel 7. října 1953) měl silný vliv na mladší generaci, většinou sdruženou kolem Devětsilu. Vehementně vždy podporoval moderní směry umění, činnost svých i podstatně mladších kolegů. Ostatně - dejme slovo Jiřímu Pospíšilovi, který, jako blízký a nadšený spolupracovník paní Medy, má na zrodu zdejších výstav rozhodující podíl, a už tradičně vernisáže uvádí:

„Dámy a pánové, dnes je v dějinách Musea Kampa velký den – překračujeme náš tradiční rámec – přecházíme od děl Františka Kupky a umělců druhé poloviny dvacátého století, od toho co paní Meda Mládková měla ráda a ráda sbírala, tak trochu jinam. Přecházíme do období první republiky, do první poloviny dvacátého století, a tím trochu rozšiřujeme repertoár našeho musea. Do budoucna bychom rádi vystavovali celé dvacáté století a to nejen sochaře a malíře, ale třeba i design. Než promluví o výstavě Emila Filly její kurátor, dovolte mi ještě malou poznámku. Ten dnešní den nebyl pro tuto vernisáž vybrán náhodou. Otevíráme výstavu v předvečer oslav výročí založení Československé republiky a možná, že někteří z vás vědí, že Emil Filla nebyl jen výborný malíř, nebyl jen výborný výtvarný teoretik – jeho odborné statě předčily kdejakého soudobého kunsthistorika - byl ale také veřejně činným člověkem a výrazně se podílel na vzniku samostatného Československa. Před vznikem republiky byl v emigraci, spolupracoval s Edvardem Benešem, působil v tak zvané Mafii. A my jsme proto naplánovali otevření této výstavy k dnešnímu dni, kdy si připomínáme nejen velikého výtvarníka, ale i člověka, který se zasloužil o naši samostatnost. Dovolte, abych předal slovo hlavnímu řečníkovi dnešního večera. Kdo jiný než Karel Srp by totiž měl promluvit k výstavě. Já o něm vždy hovořím jako o legendě české kunsthistorie, protože žádný jiný si netroufne dělat tak velké výtvarné projekty, jako právě pan doktor Srp“

Nechme tedy promluvit kurátora výstavy Muž s hořící hřívou! Karla Srpa: „Nedal jsem k obrazům popisky, chtěl bych, aby se ta výstava vnímala jako taková jednolitá plynoucí vlna proměňujícího se výtvarného názoru, kdy diváci budou konfrontováni s tokem obrazů, s tokem plastik, aniž by si říkali – toto namaloval Filla, toto namaloval Alois Wachsman nebo František Muzika. Pro mě bylo důležité vytvořit celistvý projekt, výstavu, která bude přitažlivá od samého začátku po konec, když uvidíte ty prvotní lyrické formy od kterých se přechází k emotivnímu až expresivnímu výrazu. Potom nastupuje vlna nadreality a končí v takovém úzkostném, tragickém pocitu konce oněch třicátých let, kdy Emil Filla je odvlečen do koncentračního tábora...

Filla byl otevřený vůči mladému výtvarnému názoru, což bylo v té době neobvyklé. On si uvědomil jako jediný z výtvarného spolku Mánes, že je potřebná kontinuita, přesněji řečeno avantgardní kontinuita, podpořil skupinu surrealistů v České republice a díky tomu se tato skupina mohla samostatně rozvíjet. Musím říci, že období, které je zachyceno touto výstavou, je mimořádně složité. Začíná počátkem třicátých let, kdy byl v oblibě lyrický, imaginativní kubismus, a najednou od roku 1933 se vyhrocuje do kritických expresivních poloh, protože byl velký nástup Hitlera i stalinistů v Rusku. To všechno bylo reflektováno i ve výtvarném umění. Musím říci, že je zajímavé, jak se Emil Filla dynamicky vyvíjel – každý rok jakoby přišel s novým souborem obrazů. On se ve dvacátých letech utápěl v tom opakování syntetických kubistických vzorů a najednou přišel díky surrealismu s úplně jiným výtvarným názorem a my můžeme krok po kroku sledovat, jak se ten jeho projev proměňoval od toho motivu ženy přes ty mytologické scény, kdy byl ovlivněn Ovidiem, až po ty závěrečné boje a zápasy zvířat. Musím říci, že on byl originální, překvapivý, na svou dobu nečekaný, pro tu mladou generaci byl stále vůdčím vzorem, to je nepopiratelné, a byl jediný v tom SVU Mánes, kdo skutečně obhajoval jednak demokracii a jednak uměleckou svobodu. Dokonce řada jeho obrazů, které najdete na konci této výstavy, nemohly být tehdy z politických důvodů vystavovány, protože doba už byla napjatá.“

Tolik něco málo z projevu kurátora výstavy a autora příslušné výpravné publikace, Karla Srpa, který se za nepřítomnou Medu Mládkovou ujal památečního zvonce a výstavu zahájil.

Text a snímky: Jiří Vlastník

Další recenze výstav výtvarného umění u nás i v zahraničí si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery