Muzeum města Ústí na Labem připravilo retrospektivní výstavu malíře Zdeňka Koška (* 22. listopadu 1949; + 26. prosince 2015) nazvanou Život v 360 °, kterou lze vidět do neděle 26. listopadu 2017. Je to jeho druhá ucelená monografická expozice představující v širokém záběru oleje, kresby i meteorologické obrazce.
Duchcovský rodák, jenž však spojil svůj život fyzicky i duchovně s metropolí na Labi, je řazen mezi takzvané umělce art brut, tedy tvůrce bez odborného uměleckého vzděláni.
Tito autodidakti se však díky odpoutání od zažitých profesních klišé často mohli dobrat k velmi zajímavým estetickým formám vyjádření.
To je případ i Zdeňka Koška. Sice čerpal z klasických malířských vzorů, ale díky svému originálnímu vidění (podpořenému i psychickými problémy) posunul vlastní výtvarné výrazivo do dalších dimenzí. Hodně si bral a svým způsobem i nepřímo navazoval na holandského mistra Vincenta van Gogha. Dokonce se považoval za jeho pokračovatele. Oba určitě spojoval nejen podobný rukopis, ale také životní osudy vyděděnců na okraji společnosti, uměleckých outsiderů i absolutních solitérů.
Nejmarkantněji je vliv patrný na dvojici autoportrétů Je mi vedro z roku 1983 a Je mi zima z roku 1984.
Díváme se na nich do očí zarostlého muže, ve kterých cítíme obrovskou touhu a zároveň i neskonalý smutek. Stejně, jako je tomu u podobizen jeho holandského učitele. Zasmušilost či nostalgii vnímáme prakticky ze všech jeho děl. U ženských aktů, stejně jako u přírodních či městských motivů.
Někde se jeho vizualita dotýká téměř apokalyptických představ. Obraz Západ slunce (1985) pracuje se silným emotivním prvkem rudočernomodré oblohy, která jako těžký mrak dopadá na krčící se domky dole. Dojem přicházející masivní katastrofy podporují i tlusté vrstvy barev, které vytvářejí z plochého obrazu spíše reliéf.
Meteorologické obrazce, které dělal pouze pomocí barevných fixů, pastelek a propisky, ukazují na jeho bezbřehou imaginaci. Působí jako mapy malířovy duše, ve kterých se však vyznal snad jen on sám.
Spleť geometrických obrazců, čísel a slov není pro laika téměř srozumitelná, ale působí tajemně a záhadně stejně jako kultovní obrazce starých Mayů.
Zdeněk Košek patří, stejně jako třeba fotograf Miroslav Tichý či grafik Vladimír Boudník, k tvůrcům, kteří svou zarputilostí dospěli na vrchol Olympu z jiné strany.
Nemusíme s jejich uměleckým viděním univerza zrovna souhlasit, ale je třeba snažit se jejich dílo objevovat.
Autor: Jan Šída
Zdroj: Právo
Další recenze výstav výtvarného umění u nás i v zahraničí si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery