V plzeňské Západočeské galerii je možné do neděle 17. září 2017 vidět sochařskou tvorbu jednoho z nejvýznamnějších evropských umělců začátku dvacátého století Otto Gutfreunda (* 3. srpna 1889; + 2. června 1927). Expozice, nazvaná prostě a výstižně Sochař, ukazuje portréty, figurativní tvorbu, reliéfy i studijní kresby.
Výstava záměrně rezignovala na představení jednotlivých exponátů podle časového klíče, ale chce postavit práce z jednotlivých sochařových období vedle sebe, aby vynikla jejich tvarová, ideová i tematická bohatost.
Čerpal především ze dvou východisek
Gutfreund totiž čerpal především ze dvou výtvarných východisek. V prvním desetiletí dvacátého století výrazně z kubismu. Tu etapu na výstavě velmi dobře reprezentuje kubistické poprsí z let 1913 až 1914 Hlava v klobouku. Dílo pracuje s výraznou geometrickou abstrakcí všech tvarů tak, že na první pohled není jasné, co vlastně představuje. Prolamované plochy, které pronikají jedna v druhou, totiž celkový výraz relativizují. Pozorovatel musí poodstoupit a propátrávat jednotlivé části, aby si je posléze mohl v hlavě složit do odpovídající formy. V tom však tkví kouzlo i nebezpečí analytického kubismu.
Hlava ženy z roku 1919 už nabízí pevnější vodítko. Protáhlý tvar hlavy a vystouplý tvar suplující oko nám už přibližuje zamýšlený původní estetický záměr mnohem intenzivněji.
Druhou tvůrčí etapu, vycházející z realismu dvacátých let minulého století, reprezentuje v první řadě ženská busta Vzhlížející. Představuje mladou dívku, která se jakoby u vytržení dívá mimo vlastní svět až tam někam daleko za horizont do nekonečného časoprostoru. Překonává prostorovou omezenost, kterou jí sochař vymezil na podstavci, a její mysl jako orel krouží nad nekonečnem. Napovídá to výraz dívčiných očí, jež se zabodávají do prázdna nad vlastní hlavou.
Hlava Podobizna pana Karla Kopřivy (1924) má realistický charakter. Sochař udělal vše pro to, aby výraz tváře co nejvíc připomínal originál. Každý vlásek, každý ušní záhyb i vrásku kolem úst do detailu propracoval.
To, že kubismus a realismus nemusí v plastice nutně stát proti sobě, ukazuje dílo Maska s náhrdelníkem (1919). Obličejové prvky – oči, nos a ústa – jsou pojaty realisticky, ovšem tvar tváře připomíná plesovou škrabošku. A šperk na krku svou úspornou linií kompozici už jen nenásilně doplňuje.
Smysl pro detail a preciznost zobrazení zúročil Gutfreund také v reliéfu. Chápal ho jako obraz vystupující z plochy do prostoru. Podobizna otce III. (1912) ještě plochu a prostor nestaví tolik proti sobě, spíše to vypadá, jako by tvář do podkladové plochy vrůstala než naopak.
Vlys pro pavilón na mezinárodní výstavě dekorativního umění z roku 1925 už operuje s obvyklými výrazovými prvky reliéfu. Figury se vehementně derou na svět a překonávají danou omezenost fundamentální plochy. Sochař věc pojal tak, že předměty doplňující celkový obraz mu dodávají plasticitu.
Otto Gutfreund dokázal do svých skulptur vdechnout život tak, jak to dokázali antičtí bohové. Ovšem na rozdíl od nich se obešel bez nadpřirozených sil. Stačily mu k tomu jen nápady, imaginace a talent.
Autor: Jan Šída
Zdroj: Právo
Další recenze výtvarného umění si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery