...řekl naší redakci jednatel a ředitel soukromého zdravotnického zařízení Markin v Praze Michal Kindl. Nejenom, že se snaží do válečné zóny dodávat zdravotnický a humanitární materiál, ale jejich zdravotní zařízení je připraveno přijmout pacienty z boji zmítaných míst. Čas na rozhovor byl z pracovních důvodů vymezen, ale to nejpodstatnější jsme si řekli...
Jak dlouho vaše klinika v Praze působí, a na které zdravotní neduhy se zaměřuje především?
Naše zdravotnické zařízení působí po přestěhování do nových prostor přibližně dva roky, takže jsme vlastně teď úplně nové zařízení. Jsme primárně gynekologické centrum, takže především pro ženy. A to sice v komplexním směru, takže od prevence, samozřejmě akutní stavy, příprava na těhotenství a vedení těhotenství. A také návrat do původního stavu, takže i estetické řešení ženských problémů, například omlazení genitálu a obnovení funkčnosti do předporodního stavu...
Ženy a děti jsou těmi nejzranitelnějšími. Jak konkrétně vypadá vámi nabízená pomoc?
Právě proto, že uprchlíky ze země zmítané válkou jsou především ženy s dětmi, je jasné, že právě tyto ženy přišly o péči, kterou měly doma. Na spoustě z nich se podepisuje vyčerpání, stres, nedostatek léků, ale některé z nich jsou také těhotné. Tyto ženy se ocitnuly v naší zemi neplánovaně a přijely s pár osobními věcmi. Nemají zdravotní pojištění a nevědí kam se obrátit. Většina našich lékařů je právě ukrajinsky mluvících, například majitelka centra MUDr. Halyna Markin je ze Lvova, jiná lékařka z Charkova, další z Dněpropetrovské oblasti, stejně tak zdravotní sestřičky a všichni tam mají své rodiny a příbuzné. Proto se snažíme maximálně pomoci a rodilí mluvčí jsou v tomto obrovskou výhodou. V takovém případě se pacientky můžou uvolnit, svěřit a najít pochopení jaké měly ve své rodné vlasti. Psychologická podpora je toho nedílnou součástí.
Co to vše vyžaduje z vaší strany, od finančních nákladů až po zapojení dobrovolných pomocníků z řad Pražanů, a kolik jich vlastně máte?
Tak v současné době v našem zdravotnickém zařízení pracuje ať už na hlavní nebo vedlejší poměr patnáct zaměstnanců, ale spolupráce s jinými subjekty na pomoc Ukrajině je samozřejmě mnohem širší. Každý se snaží pomoct jak může, někdo posílá peníze různým charitám, někdo donese hygienické potřeby a podobně. Co se týká financí, je to velmi prosté. Snažíme se pomáhat lidem vyhnaným z domova válkou, můžeme obětovat svůj čas, propůjčit naše vybavení a svou práci rozložit tak, aby to naše stálé pacientky nijak nepocítily. Zde musím našemu týmu poděkovat, všichni jsou vyčerpaní a unavení, ale všichni se snaží z plných sil pomáhat jak jen to jde. Co se týká nákladů, například externích laboratoří, subdodavatelů a podobně, tam se snažíme vyjednat úlevy nebo slevy a samozřejmě také oslovujeme sponzory.
Jak vaše aktivity berou úřady, u nás i při překonávání hranic?
Musím uznat, že ačkoli válka je stěží představitelné peklo, zaznamenal jsem i jednu pozitívní věc. Prudký nárůst solidarity. Jestli se něco ruskému prezidentovi skutečně podařilo, tak semknout lidi a neuvěřitelným způsobem probudit v lidech soucítění. Nezaznamenal jsem v naší snaze pomáhat jediný negativní rys, nepochopení nebo jakýkoli klacek pod nohy. Na jednu stranu mne velmi těší, kolik se v lidech probudilo dobra, ale na druhou stranu je k zamyšlení, že impulsem se stala válka a ještě k tomu zcela nesmyslná. Co se týká překonávání hranic, to je ta horší stránka věci. Například u nás doma teď s námi bydlí tři uprchlíci (maminka se dvěmi dětmi) a ti čekali na hranicích třicet hodin, bez vody, jídla, pití a hygienického zázemí a ještě k tomu v mrazu. To utrpení je jen těžko představitelné a tady by se ten úřední šiml mohl trochu popohnat, hlavně ze strany ukrajinských celníků.
Můžete nám načrtnout několik vašich dobrých ale třeba i špatných zážitků během cest na Ukrajinu?
Ukrajina je krásná země a musím říct, že za posledních několik let, kdy ji pravidelně navštěvuji, jsem si tuto zemi doslova zamiloval. Stejně jako většina lidí u nás, jsem měl na Ukrajince zkreslený pohled. To bylo ale spíše porevolučním návalem levné pracovní síly. Teprve na Ukrajině zjistíte, jak moc jsme si podobní a nikde na světě jsem se necítil jako doma jako právě na zde. Velmi příjemní lidé, všichni se vám snaží maximálně vyhovět, ať už v restauraci, obchodě nebo třeba u zubaře (vlastní zkušenost). Máte prostě pocit, že jste kousek od domova. Jeden humorný zážitek bych ale měl, jednou nám s přítelkyní v Kyjevě večer na letišti s omluvou oznámili, že letecká společnost naše letenky prodala ještě někomu jinému. Tak bychom měli čekat na náhradní spoj s tím, že nám zdarma poskytnou ubytování a stravu. Vzhledem k tomu, že jsme museli být ráno na lékařské konferenci, nemohli jsme čekat a tak nás oslovil taxikář, že nás do Oděsy odveze, že to není tak daleko. Slovo dalo slovo a jeli jsme celou noc, zhruba 550 kilometrů, a řekl si za to 160 dolarů. Musím uznat, že slovo kousek se na Ukrajině a v Čechách dost diametrálně liší, zvlášť když ho slyšíte od taxikáře. Ale ráno jsme byli na místě a já se jako kluk těšil, až tohle budu vyprávět doma. Špatné zážitky nemám, snad jediné co mne trápilo, byl stav silnic. Někdy jsem nepochopil, jak rozbitá silnice může být ve čtvrti, kde stojí jedna luxusní vila vedle druhé a ti lidé se nejsou schopni se domluvit, složit se a udělat si pěknou silnici. Ale to nic nemění na přístupu Ukrajinců k Čechům, protože jsme u nich skutečně velmi dobře zapsáni. Snad žádný národ se netěší na Ukrajině takové oblibě jako právě Češi a jak by řekl klasik, vítej bratře Slovane...
Závěrem, co si v těchto zlých časech přejete nejvíce?
Aby už ta zatracená válka skončila a ať si Ukrajinci sami určí cestu jakou půjdou. Lidstvo projevilo ohromnou vlnu solidarity, tak aby jim to vydrželo.
Autor: Ivan Černý
Autor je spoluppracovníkem redakce
Další názory si můžete přečíst na webu Putování za uměním zde nebo na facebooku ArcusGallery